Fuel for Dark Soul

Ten, kdo vidí duše

,,To co se s tebou dělo asi devět set let je něco mezi regenerací a reinkarnací - reinkernerace. Nevím proč, ale bylo těžké tě najít. Jakoby si tě něco schovávalo, proto jsi tady až teď a za devět set let si se stihla reinkernerovat hodně krát. Takže, těžko říct."
,,Jak se stane, že se reinkerneruju? Umřu a probudím se zase jako dítě?"
,,V lidském světě ano."
,,A v tomle?"
,,Nejsi úplně nesmrtelná. Když tě někdo zabije neprávem nebo se obětuješ, znovu se probudíš."
,,Jak?" Zastavil se, naklonil se ke mně a s úsměvem řekl: ,,Kouzlo."
Taky jsem se musela trochu usmát a rozešli jsme se dál.
,,Ludia řekla, že na to v téhle rege...reinkerneraci nejsem připravená. Takže v připravená už jsem byla a tohle podstoupila?"
,,Jakákoliv síla co si nashromáždila v tobě zůstane. A z tohohle ti taky nějaká síla a energie zůstane. Ty už si ji přijmula sedm krát. Teď to bude po osmé, co tenhle neobvyklý, energeticky i duševně náročný proces provedeš." Docela mě to zaskočilo.
,,Mám v sobě sedm démoních sil? Ale s každou silou přichází i mínusy. Jaké?"
,,Tahle energie si vyžaduje oběť na tvé psychické stránce. Každé další přijmutí může spustit tvoje 'šílenství'." Tak dlouho se chodí se džbánem šílenství pro démony, až se šílenost vyleje.
,,Takže mi i z tohohle přijmutí muže přeskočit?"
,,Něco takového. Budeš slyšet jak hlasy obětí démonů v tobě, tak i démonů samotných. Přesvědčí tě, že jsi taky démon. Ten nejhorší a nejsilnější démon vůbec. Pak tě nechají a budou pozorovat jak s tím naložíš. Ale to záleží na síle démona a hlavně na tom, jak jsi silná ty a jestli si je pustíš k sobě."
,,Jsme tu." Prohlásil Ukoniel před chajdou, ve které mě ošetřili.
Na dřevěném křesle u okna seděl starý muž - mohlo mu být tak sedmdesát - a četl knihu. Když jsme předstoupili všichni před něj, zaklapl knížku a odložil ji na úzký parapet, pak zvedl hlavu směrem k Ewierovi.
,,Ty, vezmi deku z támhleté postele" ukázal na mě a na postel, ja ho poslechla a on pokračoval: ,,Pojďte za mnou." Zavelel a vzal si koženou brašnu.
Šli jsme na louku, kde Ukoniel položil na deku, kterou jsem rozprostřela hned vedle brašny toho muže, Ewiera. Až teď mi stařec věnoval pohled. Dlouhý, upřený pohled.
,,Jmenuje se Falher a je to Gelhir. To je čarodějná rasa léčitelů, která zachází hlavně s dušemi. A právě se snaží přečíst tu tvoji." Začal mi vysvětlovat Andy.
,,Snaží? To mu to nejde?"
,,Jde, ale asi neví co si o tom má myslet. Všichni tu vidí bytost jako jsi ty poprve a i on vidí duši jako máš ty poprvé."
,,Mám špatnou duši?"
,,Myslíš temnou?" Přikývla jsem.
,,Proč si myslíš, že je temná špatná?" Vytvořil na své tváři šibalský úsměv a moje nedůvěřivost vůči němu trochu stoupla. Falher se ke mně přiblížil a zadíval se mi do očí ještě více než před tím. Oko je okno do duše, ne? Chci vůbec, aby mě měl přečtenou? Nezáleží na tom.
,,Vy jste Dark Soul. Vidím vaší neomezenou duši a nespoutatelnou energii." Pronesl a stále mi koukal do očí. Nejspíš pro čtení potřebuje mít otevřené oči i z mé strany, ale já už potřebovala mrknout. Mrkla jsem, otevřela jsem oči.

*Falher*
Nemůžu uvěřit, že jsem se s ni za svůj život setkal. Chci vidět její duši. Tu sílu. Tu moc. To všechno. Musím být opatrný, abych v ni nic nepobouřil. Je to jen schránka, ale to co je v ní je nejmocnější magie světa. Musím se podívat blíže zkrze oči.
Přiblížil jsem se a snažil se to zahlédnout. Mrkla. Ale když je otevřela, její tyrkysově zelené oči se změnily celé v černou i s bělmem. Rychle jsem sklopil hlavu, abych naznačil úctu duši, kterou jsem asi viděl v jejích očích. Pak jsem ji pamaloučku zase zvedl. Její oči byly zpět ve své barevné kráse.
,,Měli bychom začít." Řekla. ,,Četla jsem to ve Fuelu, ale vy víte co dělat."

*Victoria*
Nechápu proč sklonil hlavu, ale to mlčení jsem už musela utnout. Přece tady nejsme kvůli mě. Přešel k chlapci a vzal mu hlavu do dlaní. Měsíc nad námi ve skoro plném stavu zářil jemným a jediným světlem. Najednou chlapec začal křičet, jeho oči se dívaly směrem k Měsíci, nemrkal.
,,Co se děje? Co mu to děláte?!" Ptal se vyděšeně Ukoniel, ale nehl se z místa. Nechal ho křičet.
Nemohla jsem asi udělat nic víc, než Ewiera chytit za ruku a držet, dokud mu Falher nepomůže.
,,Chlapec je silný, ale to ten démon taky, takže mi asi nedokážu pomoct. Ne dnes a rozhodně ne při úplňku. A do dalšího předúplňkového večera to nezvládne." Řekl Falher, když pustil hlavičku malého chlapce.
,,Proč ne?" Zeptala jsem se ho, stále držejíc ruku chlapce.
,,Musel bych nabrat síly, abych uzavřel démona v společném skle a nezabil u toho Ewiera."
,,Udělám to ja." Prohlásila jsem a pohledy všech tří se na mě upřely.
,,Ne." Pronesl Andy, jakoby to bylo poslední slovo.
,,A nepotřebuju na to nějaké sklo. Jen tu buď. Bude to v pohodě." Úplně jsem ignorovala jeho vyslovení proti přehození démona do mé duše, ve které už dalších sedm čeká na nového kamaráda.
,,Jste si jistá?" Zeptal se mně nedůvěřivě Falher a za jeho otázkou následoval další otázka Ukoniela; ,,To by jste udělala?"
,,Ne a ne." Odpověděl za mě úplně klidně Andy.
,,Tak to je štěstí, že jeho život nezávisí na tobě." Řekla jsem s klidem.
,,Ale na tobě? Jenže tvůj život na tobě taky závisí a tvůj rozum závisí očividně na mně."
,,Berme to jako cvičení na ty tvoje pečetě."
,,Moje? Jsou to tvoje pečetě."
,,Taky je nemusím překonávat vůbec. Mohla bych klidně odejít a zapomenout na tohle, nebo snad ne?"
S těžkostí polkl a jakoby se chtěl vyhnout odpovědi řekl: ,,Tak dobře. Jeme na to než se od nás Měsíc moc vzdálí. Pomůžu ti." Přišel k chlapci a klekl si k němu vedle deky, klekla jsem si úplně stejně, ale z druhé strany. Položil pravou ruku na jeho obličej ze strany tak, že mu palcem překřížil oko, polštářek měl na jeho čele, dlaň na tváři a prsty přes spánek.
,,Udělej to samé levačkou." Uděla jsem to.
,,Opakuj: Pontem sum
Ego faciam tibi
Ego do tibi licentiam ut eas,
derelinques animam meam in pace
tu mihi aperuit ianuam."
Opakovala jsem to po něm. Po druhém opakování jsme začala cítit tíhu na palci dotýkávajícího se čela. Ta tíha se pouštěla žilami dál do ruky k rameni, krku a tak dále až k hrudní kosti. Stále jsem opakovala ta slova a tíha na hruti se prohloubila až k srdci. Podívala jsem se na Andrelase, který měl zavřené oči a levou rukou si přidržoval tu pravou. Pak se můj pohled zaměřil na Měsíc, stále jsem opakovala co mi řekl, ale Měsíc nebyl pod mraky vidět. Prováděli jsme to bez měsíce. Měsíc by mi na to měl dát sílu, ne? Děje se to, tak jak se to má dít? Koukla jsem se zpět na Ewiera, který měl obličej od slz a stále brečel. Tíha se na mém hrudníku rozšířila po celém těle, pak zmizela stejně jako jeho pláč.