Fuel for Dark Soul

Cesta sebenenávistí

,,Opravdu mně mrzí ztráty vaší vesnice. Kdyby to bylo možné zúčastnili bychom se obřadu, ale bohužel musíme pokračovat. Děkujeme vám za pohostinnost a žijte dál v klidnosti duše." Jak dojemné od vraha. Od Andyho.
,,Děkuji vám." Poděkovala jsem také, ale na více slov mi nezbylo dobro v těle.
,,Ať vás na cestách doprovází klid." Pozdravila nás naše hostitelská rodina a my vyrazili kamenitou cestou, která protínala les. Byla jsem ráda, že odcházíme. Za tak krátkou dobu musela moje temná stránka určitě nabrala sílu. Mám v sobě nového démona a zabila jsem malou holku. Je to dobré, ty moje výčitky. Aspoň vím, že zatím nejsem temnotou úplně prožraná, pořád mám výčitky svědomí. Pořád nějaké svědomí mám. Ale na jak dlouho? Stačí jen....
,,Přestaň přemýšlet nad takovými blbostmi. Zachránila jsi toho kluka a vůbec celou vesnici. Nemáš si co vyčítat." Řekl Andy, jakobych všechno to o čem jsem přemýšlela říkala nahlas.
,,Jak je to s nabíráním síly?"
,,Nechci tě strašit, ale ty chceš vědět pravdu." Prý: ,,Nechci tě strašit..." Už jen to, že řekl tohle tak myslím na nejhorší.
,,Každý čin, který uděláš z nějakého svého rozhodnutí ti přičte dobro či zlo. Máš vždy na výběr. Podle toho jak se rozhodneš se to určuje, ale záleží také na tom, jestli si to připustíš k tělu. Například to s tím klukem, s dobrým úmyslem si mu pomohla od zla, které si ale přijala."
,,Takže je to dobré nebo ne?" A sakra. Skočila jsem mu do řeči.
,,Neskončil jsem." Podíval se na mě pohledem říkajícím:,,Jí to snad ani  nedochází." Ale pak pokračoval.
,,Pokud si začala cítit tu moc a zalíbila se ti, určitě si si ji chtěla vychutnat a tak si si ji i připustila. A to by znamenalo připsání na temnou stránku. Stalo se to?" Přesně tak jak říkáš. Styděla jsem se za sebe tak, až jsem mu nemohla odpovědět. Jsem slabá a přitom mám takovou moc. Nezasloužím si ji.
,,Takže ano." Vydedukoval z mého mlčení hned, jak se na mě podíval a pak pokračoval v dívání se na cestu před sebou.
,,Kdybych ti to řekl dříve..."
,,Tak by se to stalo i tak. Jsem moc slabá. Máš pravdu."
,,Nikdy jsem neřekl, že jsi slabá." Řekl s menším důrazem a zastavil se.
,,Nikdy nikdo o tobě nemá právo pochybovat, dokonce ani ty sama."
,,Dobře." Kývla jsem a pokračovali jsme dál v chůzi. Ale pořád jsem sama sebou hrozně nejistá.
,,Kam to vlastně jdeme?"
,,Kam myslíš?"
,,No. Nemáme toho s sebou tak moc, takže jsme naplnili zásoby jen na cestu na stanoviště, kde naplníme zásoby na delší cestu. Takže pak asi nepůjdeme pěšky jako teď. Doufám."
,,Dobrý odhad. Půjdeme docela dlouho a skoro pořád jen lesem. Ale do setmění bychom tam měli být."
Dál jsme pokračovali tou samou rovnou cestou v tichu. Jen okolím hrál hlasitě zpěv ptáků.

Nesnáším se. To co jsem, tak nesnáším. Když jsem byla v lidském světě měla jsem sice chyby - i když to byla jen iluze lidství-, ale pořád jsem byla někdo a ne něco. Teď se může naplno projevit to, co se drželo v lidské schránce. Ale nezměním to, můžu se s tím jen poprat a navádět kroky mého osudu monstra.
Konečně jsem začala pořádně vnímat přírodu kolem sebe, kterou jsem celou dobu nevnímala přes hluk mých myšlenek. Vysoké stromy, které obklopují cestu širokou asi necelé čtyři metry, nám nad hlavami vytvářeli kostrbatý pruh slunečního světla, jenž způsobil narůstající teplotu na cestě. Avšak jakmile jsem se zastavila ve stínu stromů, byl znát chlad. Poslouchala jsem zpěv ptáků. Byl krásný a jedinečný, jakoby každý z nich měl před sebou svoje, sám sebou napsané noty. Pak se můj pohled upoutal na šneka na cestě. Ten šnek byl velký jako šálek na čaj, měl tmavě modrou ulitu a jeho slizké tělo bylo také modré, jen o něco světlejší odstín.
,,Takový šnek toho musí snít." Pronesla jsem.
,,Naštěstí jí jen jehličí, které spadá. Jinak by sežraly les. Jejich ulita je tvrdší jako porcelán a sliz lepí jako lepidlo. Proto se hodně sbírají a prodávají se jako modré barvivo, na lepidla, na ozdoby a......"
,,Ty kniho. Na co mi je Fuel, když..." Řekla jsem trochu posměšně, ale přerušil mě:,,Ticho." Zase jsem ho přerušila. Ach jo. ,,Promiň, pokračuj v..."
,,Ticho!" Vyštěkl, ale takovým divadelním šeptem. Poslechla jsem ho, ale nevím o co mu jde.
,,Slyšíš je?" Pak mi to došlo a jen jsem odpověděla: ,,Ptáci. Jsou ticho..."