Fuel for Dark Soul

Vtáhnutí do děje

Neměla jsem chuť odpočívat. Kdo by odpočíval, když je na neprozkoumaném hradě? Nebylo to tak těžké kouzlo, aby mě vyšťavilo ...to spíš naopak. Jako bych v sobě měla čerstvou a úplně jinou energii, která vyměnila kousek ve skládačce za naprosto vhodný puzzle.

Nemůžu tady jen tak..... prostě.....být zavřená sama na pokoji a hlavně ne na hradě v naprosto jiném světě. Světě, ve kterém si konečně přijdu, jako bych naprosto patřila. Nemůžu popřít můj stesk po mém, teď již bývalém, lidském životě a světě okolo něj, jako je například rodina, přátelé, mátový čaj, elektřina, žvýkačky wi-fi a takových maličkostí, s kterými jsem si jako všech sedm miliard lidí zjednodušovala život je hodně a je zajímavé, že i když mi jsou tady celkem k ničemu a vzhledem k tomu co mě asi v budoucnu čeká jsou strašně malicherné, ale člověk si zvyká....

,,Z horšího na lepší si člověk zvyká snadno, zatímco naopak to jde ztuha. Obzvlášť když vyrůstáš mezi lidmi v tom lidském světě, je mi líto že si to musela podstoupit. Kdo ví, kolik lidských hloupostí musela být tvá duše svědkem. Sic je hloupost i tady, ale to co se nachází ve ,vyspělém lidském' světě je jiný stupeň podřadnosti." Vynořil se Michael tiše ze dveří a začal mít proslov, který mě tak trochu urazil.

,,Ten kdo říká jinému hlupák, není sám hlupákem?" Musela jsem proti němu použít otcovu citaci, to co říká sice dává smysl, ale zrovna od nanicovatého mága to slyšet nepotřebuji.

,,Nezapomínej, že to nebyl tvůj otec, jen pouhá lidská schránka, kterých si za svůj pobyt na zemi dost vystřídala. Je zajímavé, že si pamatuješ jen tu poslední. Odprosti se od toho nudného světa. Lidi jsou moc....moc lidští a to je děs." To se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. To co říká mě přivádí do varu a ještě víc to zhoršuje to, jak to prezentuje. S naprosto klidnou pozicí těla opřenou o již zavřené dveře a s malým úsměvem, jako bychom se bavili o slunečném počasí.

,,Na lidství není nic špatného! Drží lidi v míru i ve válkách, ale je tu rovnováha a není jen v pohádkách, že dobro vždy zvítězí a u lidí je to právě lidství a víra v sebe samých. Na to ty nikdy asi nebudeš mít mozkovou kapacitu, aby si to pochopil. Tak moc je to velké sousto pro tvůj mozeček scvrklý veškerou tou magií!" Sice jsem si pustila pusu, ale voda ve stavidlech stále stoupala, protože on zase odpověděl svým sarkasticky ležérním způsobem:

,,Lidé a jejich věčný optimismus. Například takový váš polobůh, lidé vidí sklenku z poloviny plnou nikoliv prázdnou, jakoby bylo dobře zaplní-li prázdnou část lidskost. Sice mi teď budeš chtít zase naštvaně odporovat, ale vzpomeň si, kolik příběhů končí tragicky díky lidskosti? Sice si říkala, že dobro vždy zvítězí nejen v pohádkách, ale příběhy nejsou pohádky, příběhy jsou pravdivé. Co si nějaký přečíst?" Dořekl s úsměvem od ucha k uchu tak šibalským a nadšeným zároveň, že mě to nadchlo také. Otevřel dveře, abych jimi mohla projít jako první.

,,Bojíš se snad královské knihovny?" Řekl těsně před tím, než jsem stačila vykročit jeho směrem.

,,Co je tak děsivého na knihách?" Dodala jsem, když jsem vycházela ze dveří a jako bych slyšela, že si Michael říká v hlavě něco jako:,,To by si se divila, až to zažiješ." dveře za námi zavřel a my se vydali různými uličkami hradu. Stačilo párkrát zatočit a já si vůbec nebyla jistá, odkud jsme vyšli. Nechala jsem se vést Michaelem, až jsme došli před dveře, sice byly menší než ty do jídelny nebo do místnosti s trůnem, ale i tak byly z tmavého dřeva se zlatým lemováním a působily těžkopádně.

Chtěla jsem vzít za kliku a vidět, podle mých představ aspoň tři obrovské regály až ke stropu, celé zaplněné knihami s vázáním z kůže, plné kronik a jiné literatury, ale zámek mi to nedovolil. Michael, s úsměvem, přistoupil ke zlaté klice a přiblížil prst k zámku. Na špičce prstu se zalesklo malé modré světýlko a hned na to se ozvalo cvaknutí. Vzal za kliku a jako ,,pravý 1gentleman" mě pustil dovnitř a naskytl mi tak možnost se do této místnosti, pro mne plnou očekávání, podívat jako první. Moje omezená mysl mě zklamala. To na co jsem se právě teď mohla dívat byla fata morgana pro všechny knihomoly a knihomolky. Obrovská místnost, které jsem skoro nedohlédla na protější stěnu, mi dost připomínala knihovnu z Flynna Carsena, ale bez všech těch kouzelných věcí okolo. Čistě jen a pouze knihy, naprosto všude. Tedy, na to, co pronesl Michael při vstupu do tohohle království, mi to oproti tomu připadá docela vzdělané při takovém gigantickém množství knih.

,,Zavři ústa V," řekl tiše a dvěma prsty přiloženými na mou bradu mi otevřenou pusu zavřel, ,,knihy jsou i ke čtení."

,,Pokud víš co číst." Dodala jsem naprosto fascinovaně bez jakéhokoliv pohybu a dál se dívala do toho obrovského prostoru zaplněného knihami.

,,To také není problém." Odvětil a za pomoci kouzla, doslova, mu přistála na pravé ruce kniha s tmavě zeleným vázáním. Měla jsem strašně zvláštní pocit tu knihu sníst a jako zákusek si dát zbytek obsahu celé knihovny. Zlhtnout celou knihovnu by zabralo naprostou věčnost a to teď vážně myslím jen čtení. Čtení ne celý život, ale snad všechny životy.

,,Máš před sebou jednu a chceš číst všechny. Začneme s touhle, tu ti chci předvést."

Přešli jsme k velkému červeně polstrovanému gauči, sedli si a Michael před námi knihu otevřel na 46. kapitole. V očích mu zajiskřily modré blesky jeho magie, která se přenesla z konečku prstu na číslo kapitoly.

,,Drž se knihy, zavři oči a mysli na to číslo 46." Nevěděla jsem co nebo proč to děláme, ale udělala jsem to, co mi řekl. Za zavřenými víčky se mi objevily malé modré besky a v uších mi trochu zapraskalo a já oči otevřela. Byli jsem někde jinde! Kam nás to přemístil?!

,,Dobrou knihu chceš číst, tu nejlepší chceš zažít. Ještě, že my máme tu možnost." Zasmál se a protáhl se na sluncem zaplněné louce.

,,Děláš si srandu? My jsme v knize..."