MCL/My step brother

4.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Proč mi to neřekla dřív?! Teď nemám ani šanci se rozloučit...Rozhodla jsem se, že zavolám všem kamarádům a vše jim řeknu.
Zabralo to nejméně 2 hodiny, ale byl to poslední čas, který jsem s nimi strávila. Brečela jsem. To jediné popřít nemůžu... Nejhůř to snášely holky, ale i kluci na tom nebyli zrovna nejlíp. Když si vzpomenu na naše zážitky... Ať už ty krásné, zábavné, tak i ty horší a nebezpečný... Byli jsme jedna parta. Ale život jde dál... Třeba v Californii najdu někoho, s kým budu chtít něco mít, ale na to bych zrovna 2x nevsázela. Co když tam nenajdu nikoho takového? Nebo se do žádné party nedostanu...?

Po mém šíleně dlouhém přemýšlení jsem usoudila, že bude nejlepší se jít nachystat. Ani ne do hoďky by tu měli být.

Tentokrát jsem se odhodlala k tomu, abych nějak vypadala. Na rty jsem si nanesla rudou rtěnku, nanesla slabé linky a hned poté řasenku. Ani trocha make-upu nesmělo chybět. A nakonec jsem obličej zapudrovala.

U skříně jsem stála asi 20 minut a stále jsem nevěděla co si na sebe vzít. Když už mi čas klepal na rameno, popadla jsem rudé, ke kolenům dlouhé šaty a oblékla si je. Jako boty jsem zvolila černé podpatky s páskou přes nárt a kotník. V posledních pár minutách jsem si nalakovala nehty v barvě mých šatů a sepnula vlasy do volného drdolu.

Když jsem se prohlížela v zrcadle, uslyšela jsem zdola zvonek. Vlna stresu mě ihned pohltila a sebevědomý kleslo k bodu mrazu. Vydala jsem se po schodech dolů. Už po cestě tam, jsem zaslechla mužský hlas, jak se baví s mámou.