Jiná Krev

Úvod

,,Nemáš kam utéct!" Utíkám před vlkodlakem. Moje smůla, protože je úplněk a to jsou nejsilnější. Teď se nehraje na strany ostrova. Teď je to kdo z koho. Dvě velké tlapy dopadnou na mé ramena.Shodí mě ne zem. Co nejrychleji se od něj snažím utéct. Chytne mě za nohu a táhne mě zpět. Jeho obrovské svalnaté tělo se tyčí nad tím mým. Nohami se ho snažím od sebe odstrčit, ale moc to nejde. Jen se víc naštval. Jednu ruku s velkými drápy mi zabodl do ramene. Pouze jsem sykla, protože výkřik je projev toho, že jste slabí. Krev se mi z rány poměrně rychle vytéká, takže si musím pospíšit. Vlkodlak se ke mně rychle přiblížil. Zakousla jsem se mu do krku, ale on mě mezitím kousl do ramene taky. Sála jsem z něho krev, tak jako nikdy předtím. Pomalu ochaboval. Měla jsem vyhráno. Odkopla jsem ho od sebe. Utřela jsem si krev z tváře a rozběhla se domů. Není dobré být při úplňku venku. Rychle jsem za sebou  zavřela dveře. Ještě nebyla ani půlnoc, což znamená, že se dnes stejně moc nevyspím. Dnes usnout, by byla sebevražda. Ovázala jsem si ránu obvazem, aby to neteklo. Pokud upír ztratí víc jak litr krve, tak je mrtví, protože z krve žije. Nepříjemné ticho, přerušil až šramot na střeše. Stoupla jsem si na nohy a šla si pro věci. Měla jsem vyhrazenou místnost na zbraně. Každý si tu vše musel vyrobit sám. Vzala jsem si meč na záda, dýky jsem si dala do pouzder na nohách. Dvě jsem si dala dovnitř do bot. Mezím se mi do domu dostali dva vlkodlaci. 

,,Melisso, jakož to největší z klanu Blood jsem tě přišel zabít. Jediná si zabila nejvíc vlkodlaků z celého klanu. Dnes je s tím konec." Možná jsem měla říct, že jsem jedna z nejlepších zabijáků z rodu upírů. Nedělíme se na klany ani nic podobného. Držíme při sobě, jako jeden celek. Vzala jsem si meč do pravé ruky. Zákeřně jsem se usmála. Každý vlkodlak má velké ego a sebevědomí. Nechá se radši zabít, než aby utekl a byl za zbabělce. Rozběhl se po mně i se svým kamarádem. Bylo vidět, že je to ještě stěně, které se všemu učí. Vzala jsem meč do obou rukou a rozmáchla jsem se. Trefila jsem se do jeho ramene, zároveň jsem se vyhnula chabému skoku štěněte. Dřepla jsem si. Jedním plynulým pohybem jsem usekla vlkodlakovi nohu. Ten začal výt. Štěně se krčilo v rohu mé kuchyně. Napřímila jsem se a ukončila jeho trápení. Vzala jsem jeho tělo, které jsem vyhodila ven. Zavřela jsem dveře. Štěně se krčilo za mým stolem. Přistoupila jsem k němu. Mělo bílou srst a žluté oči. Podobali se tím mým až na to, že já měla oranžové. Položila jsem meč na stůl. 

,,Jak se jmenuješ?" Nechtěla jsem ji zabíjet, přece to bylo ještě dítě. Mohla bych ho vrátit klanu, ale to by ji zabili oni, protože ji donesl upír. Neodpověděla mi.

,,Mám pro tebe návrh. Můžeš teď utéct, ale nikomu to nesmíš říct, že jsem tě nechala žít." Dívalo se na mě vykulenýma očima. Stoupla si. Přistoupila ke dveřím, které otevřela. Vyběhla ven. Dívala jsem se na ni z okna, jak utíká pryč. Kdyby nebyla hloupá utíkala by mimo domy, ale ji to nenapadlo, proto po ní skočili dva upíři. Jeden dospělí a druhé dítě. Nemohla jsem tomu nijak zabránit. Takový je tady život. Zavřela jsem dveře. Díru, kterou jsem měla ve střeše jsem hned opravila. Hodiny ukazovali na trojku, takže slunce za hodinu vychází. Jako každý upír nemůžu jít na slunce, což je nevýhoda. Ale i vlkodlaci jsou omezeni úplňkem. Můžou se proměnit i když není úplněk, ale to nejsou tak silní. Je více druhů upírů. Já jsem ten, co vypadá jak člověk, jen má protáhlé špičáky a jinou barvu očí. Já mám oranžovou. Moje vlasy jsou černé, sahají mi do poloviny pasu. Pak tu jsou ještě ti, co se umí proměnit v netopýra, ale taky vypadají, jak lidé. No a potom tu jsou ti, co byli kousnuti a nakaženi, takže jsou slabší, protože nejsou čistokrevní. U vlkodlaků to tak není. Oni jsou lidé a někdy psy. Dělí se jen na klany, ale to není žádné pravidlo. 

Hodiny mi ohlásily východ slunce. Musela jsem si zastřít, aby mě slunce nepopálilo. Teď budu muset čekat do sedmi, aby slunce zašlo. Mezitím si nabrousím meče a dodělám si luk, který možná ani nevyužiji, ale tak pro jistotu. Večer se půjde na lov...