Jiná Krev

Základna

Přivázaná k židli a stále ještě mimo z rány do hlavy. Nikdy jsem nevěřila, že má Logan takovou páru. Protáhnu si ztuhlé svaly na krku. Sedím v prázdné bílé místnosti. Není tady ani okno, jen žárovka která to tu moc neosvětluje. Naproti mě jsou velké kovové dveře asi s pěti zámky. Žádný zvuk, žádné rozptýlení, jen ticho. Minuty pomalu utíkaly a mě to přestávalo bavit. Ruce svázané za opěradlem židle mi pomalu odumíraly. Jen trošku povolit pouta, abych si je mohla protáhnout a znovu rozproudit krev. Co se asi stalo s Irenou? Vědí, že je čarodějka? Jak vlastně dokáže kouzlit. Vychází to zevnitř a nebo z venčí? Jak by se choval netopýr v bíle místnosti s chabým světlem? Létal by dokola a nebo by chcípl? Bože, co to plácám? 

Začala jsem pomalu nadskakovat na židli a přibližovat se ke dveřím. Nadělala jsem obrovský rámus v této místnosti ticha. Už mě to tady nebaví a odcházím. Teprve teď jsem se začala zbavovat pout na zápěstí. Myslím, že je to lano, ale je něčím zvláštní. Rozedřela jsem si kůži na zápěstí, jen proto aby někdo konečně přišel. Ruce jsem si bohužel neuvolnila. Ozvalo se několik cvaknutí, než se dveře otevřely. Hezké zabezpečení. Sama pro sebe jsem se začala usmívat. Ještě chvilku v této místnosti a budu si tady sama se sebou povídat!

Vešel jsem muž. Měl černé vlasy a svalnaté tělo, jako každý upír. Zářivě se na mě usmál. Táhl za sebou židli, na kterou si sedl tak, že se o opěradlo zapřel lokty. Bylo vidět, že má protáhlé špičáky, ale zaujaly mě jeho oči. Byly jasně modré, podobné lidským. Není to pravidlo, že by upíři musely mít rudé oči, ale je to typická barva, tak jak u vlkodlaků žlutá. Třeba já jsem výjimka, mám je oranžové. Modré jsem ovšem nikdy neviděla. 

,,Jsem Matt," A to je další věc. Nezvyklé jméno pro upíra, možná je kousnutý, ale to by musel mít jizvu na krku, kterou nevidím. 

,,No, já jsem Melissa. Podala bych vám ruku, ale nemůžu." Schválně jsem začala mluvit, abych měla důvod hnout rukami a snažit se pouta rozdělat. Trošku povolovaly, ale mohlo by to jít rychleji.

,,Vím, kdo jsi."

,,Opravdu?" Skočila jsem mu do řeči. Podezřele moc se směje, to neznamená nic dobrého.

,,Ano, možná by tě zajímalo, kde jsi."

,,A taky by mě zajímalo, kde jsou moji přátelé,hm?" Zvedla jsem na něj jedno obočí. 

,,Nacházíš na tajné základně upírů. Lidé se nesmí dozvědět o existenci upírů ani ničeho podobného. Takže by mě zajímalo, odkud jsi, že jsi to nevěděla?" Naklonil se blíž ke mně. 

,,Jsem z ostrova uprostřed oceánu, nikdo mi nikdy neřekl jméno." Pokrčila jsem rameny. Jsem skoro volná a on zatím o ničem neví.

,,Z ostrova? Tam kde jsou upíři i vlkodlaci?" Lehce užasle se na mě dívá. Jen kývnu, co je na tom tak divného?

,,Jak jste se z něho dostali? Dali jsme tam nejlepší zabezpečení, co šlo a.." Teď se zasekl a podíval se mi do očí. Nejsem si jistá, zda přestal mluvit k vůli tomu, že na zem spadl provaz a nebo k vůli mým očím. Jsou oranžové, to je taky výjimka. Začal se zvedat, ale já byla rychlejší. Zacpala jsem mu pusu a namáčkla ho na stěnu. Loket jsem mu dala pod krk a přitlačila. 

,,Proč ses divil, že jsem z ostrova?" sykla jsem mu přímo do obličeje.

,,Tajné informace." Lehce pokývnu hlavou. V ruce kterou mám natisknutou na jeho krku se mi objeví černá dýka. Bodnu mu ji do ramene a výkřik ztlumím dlaní.

,,Jestli chceš přežít, tak mi to teď řekneš."

,,Na ostrov jsme poslaly upíry a vlkodlaky, aby došlo ke zkřížení genů. Tady na to byli až moc chytří a radši se nechali zabít, než aby byly našimi pokusnými králíky. Tak jsme sotva narozené upíry vychovaly tady a pak dali tam. To samé s vlkodlaky. Měli jste si myslet, že jste na světě sami a postupem času bychom dosáhli svého. Ať už tady povinně nebo tam u vás na ostrově, dobrovolně." Přepadly mě výčitky. Je tam spousta upírů a vlkodlaků, co spolu bojují a zabíjí se, jen pro nějaký výzkum? U nás ale to hlavní pravidlo bylo, že se nikdy nesmí zkřížit druhy a ten kdo to udělal, byl zabit.

,,Kde mám přátele?" Vražedně se na něj dívám. Jsou to hovada a jen tady s nimi ztrácím čas.

,,Jeden je ve vedlejší místnosti a druhý je na pokusech o patro níž pod touto místností. Teď mě prosím zabij, nečeká mě nic.." 

,,Nezajímá mě to." Utnula jsem ho. Roztáhla jsem své černé křídla a ustoupila. Teprve teď vypadal vyděšeně.

,,Co jsi zač?" Hrdelně jsem se zasmála. Jelikož to sama nevím, tak mu to přece nemusím říkat. V ruce mi vzplanula oranžová koule, která se zformulovala do šípu. Hodila jsem mu ho do druhého ramene. Záře se vsákla do jeho těla a pěkně ho spalovala. Nějaký čas bude na falešném slunci až ho to zabije zevnitř. Rozrazila jsem dveře i s pěti zámky, které jsou úplně zbytečné. Objevila jsem se ve velké kruhové budově. Byla jsem na balkoně a uprostřed byla díra. Střecha byla ze skla, kterým procházelo dovnitř mdlé světlo. Bylo to proto, kdyby někdo chtěl utéct, tak ať se spálí na slunci. Mně je to jedno. 

Vrazila jsem do pravých dveří. Na stejné židli jakou jsem měla já, teď seděla i Irena. Hlavu měla sklopenou, jen jemně jí světélkovaly vlasy. Stáhla jsem křídla, abych se vešla do dveří. Vzala jsem ji za bradu a zvedla ji. V jejích očí se mísila zelená s rudou. Přetrhla jsem jí pouta. Svezla se na zem a dívala se do stropu. Očividně si ani neuvědomila, že je na zemi. Vzala jsem ji do náruče a vyšla ven. Roztáhla jsem křídla, jedním krokem jsem skočila z balkonu. Dvakrát jsem mávla křídly a přistála na balkoně pod námi. Hned první dveře, které jsem uviděla, tak jsem rozrazila. Uviděla jsem Logana na stole svázaného a bez trika. Toho chlápka co něco ťukal do počítače jsem okamžitě hodila na protější stěnu. Irenu jsem opřela o zeď. Lucas měl v celém těle nabodané jehličky s hadičky, které vedli k přístroji u kterého byl ten chlap. Mohla jsem ho jednoduše rozbít, ale nevím, co to udělá Loganovi. 

,,Odpoj ho!" Vzala jsem ho pod krkem. Hned jak jsem to udělala, tak jsem litovalo svého rozhodnutí. Ten chlap nemel zorničku, pouze bělmo. Na některých místech na obličeji měl hodně hluboké díry. Jakoby mu odpadly svaly a zbyly jen kosti, které byly vidět.

,,Nemám povolení s vámi mluvit." Odpověděl frázi, kterou měl už hodně dlouho naučenou. Mohla jsem po něm řvát, ale stejně by mu to bylo jedno. Byl pod vlivem a bylo mu jedno, co se s ním dělo. Kdybych vypadala, jak on taky by mi to bylo jedno. Celou místností se ozvalo pípání. Pustila jsem ho na zem, kde zůstal ležet. Podívala jsem se na přístroj, ale nevypadal jinak. Stejně zůstala i Irena. 

,,Co je s ní?" Ukázala jsem na Irenu.

,,Nemám povolení s vámi mluvit." Hned jak to dořekl se rozletěl na všechny strany. Krev se rozstříkla po bílé místnosti. Zůstaly tady rudé fleky a zbytky těla. No fuj. Toto je odporné i mně a to se krví živím. Setřepala jsem ze sebe všechno, co se dalo, ale stejně na mně zbyly zbytky toho chudáka. V ruce mi zasvítila žlutá koule. Hodila jsem ji na ten divný přístroj. Začal hořet a já odpojovala Logana od hadiček. Když jsem to měla vzala jsem ho do náruče, ale nastal problém. Jak je oba unesu. Kdybych mohla, tak tady jednoho nechám a pak se pro něj vrátím, ale kroky na chodbě rozhodly za mě. Dřepla jsem si s Loganem v náruči k Ireně. Položila jsem ho vedle ní. Každého jsem objala jednou rukou pod pažemi a nohou jsem si každého přidržela, aby aspoň trochu stál. Takže nakonec jsem každého z nich držela pod pažemi a nohu jsem měla propletou mezi jejich nohami, tak bych je chvilku mohla unést. Stejně nemám čas zkoušet něco jiného, protože se rozrazily dveře. Vyletěla jsem vzhůru. Otočila se zády a prorazila zeď staženými křídly před sebe, aby se mi nezlomily. Silně jsem s nimi mávala až jsem se dostala ke sklu, které sloužilo, jako střecha. Tady už bylo těžší ho rozbít. Musela jsem aspoň trochu uhýbat kulkám, které po nás střílelo asi dvacet lidí, a zároveň tlačit zády do skla, aby prasklo. Docházely mi síly, ale jestli polevím teď, tak už nikdy nebudu mít druhou příležitost, abych to mohla napravit. Sklo povolilo. Pomalu jsem vzlétla výš. Bylo to tady obrovské. Budovy ohraničené vysokým plotem s ostnatým drátem. Všude se hemžili postavy. Všímaly si mě, ale nijak nereagovaly. Jen sledovaly letící přízrak, ze kterého se kouří. Bohužel svítilo slunce a ani to mi nepomáhala. Dostala jsem se za plot a dál se snažila doletět, co nejdál. Klesla jsem níž, takže jsme  letěli kousek nad špičkami stromů. Irena se začala hýbat, čím mi let ještě víc znepříjemnila. Nevědomky jsem klesala níž a níž až jsem přestala mávat křídly a už jen padala. Poslední, co si pamatuji od tvrdého nárazu, je zelené světlo.