Jiná Krev

Logan

Nejhorší, co se mohlo stát bylo to, že jsem ji ráno nenašla v domě. Nemohla jsem ji jít nikam hledat, protože byl den. Sedla jsem si na schody a čekala. Stejně sem nic jiného dělat nemohla. Hodiny ukazovaly deset ráno, což mě taky moc nepotěšilo. Zítra měl být úplněk. Tady je úplněk každý třetí den. Bude to její první noc, kdy jí půjde o život víc než teď. Otevřeli se dveře. Na chvíli slunce proniklo až na mé nohy, ale hned zmizelo, když dveře opět zavřela. 

,,Neříkala jsi, že budeš chodit ven jen v noci?" Lehce jsem na ni nakrčila obočí.

,,Nic takového jsem ti neříkal." Otočil se ke mně. Sundal kapuci a zářivě se na mě usmál. Černé vlasy mu spadli do tváře. Rudé oči se mě usmívaly. 

,,Copak?" Zasmál se mému udivení.

,,Logane!" Hned jsem si stoupla a skočila mu kolek krku. Pevně jsem ho objímala. Je to můj kamarád skoro od narození. Je to vlkodlak, ale o našem přátelství nikdo neví. Je to už dlouho, co jsme se viděli. Díky němu jsem ještě tady. Když o úplňku do našeho domu vpadli vlkodlaci, byla jsem ještě malá a nic neuměla. Zabili moje rodiče, ale mě se Logan zastal. Spolu jsme zabili posledního vlkodlaka, teď už vymřelého klanu Snow, jediný kdo přežil je Logan. Ani nevím, jak se nám to povedlo, ale nikoho nenapadlo, že mě vlastně nezabili. Jeho přijal nový klan, který si říká Dark, kde se za pár měsíců stal vůdcem. 

,,Mel, rosteš do krásy. Jak je to dlouho? Tři měsíce, co jsme se viděli naposledy?" Už jsme se neobjímali. Jen jsme se dívali do očí a smály se jak blázni. Je strašná škoda, že tady nemůžou být upíři a vlkodlaci spolu. Všichni se bojí křížení rodů, nikdo to ještě neudělal, každý si až moc váží svého života. 

,,Bude to i víc. Co ty a tvůj klan?" Trošku zvážněl. 

,,Je to čím dál těžší. Pomalu vymíráme. Když jím říkám, že by vlčata ještě neměla chodit ven, tak mě neposlechnou a vezmou je. Pak se nevrátí ani jeden z nich." Vzal mě za ruce, které pevně stiskl. Byly ohromně teplé, oproti těm mým. Soucitně jsem se na něj dívala. Je těžké mu poradit, když já nikde vůdce nejsem. Nevím, jak to chodí. Zmohla jsem se jen na to, abych ho objala. 

,,Melisso!" Irenin hlas se ozýval v celé domě. Myslím, že přišla zadními dveřmi. Logan mě hodil stranou. Nečekala jsem to. Povalila jsem stůl i s židlemi. To už na ni cenil zuby. Nemohl se sice přeměnit, ale i tak z něho byl cítit respekt. Zato Irena naproti němu byla drobná jen lehce svítila zeleně. Obočí měla stažené k sobě. Vypadala zamyšleně. Něco vykřikla. Buď jsem nepostřehla, co říkala a nebo jsem jí nerozuměla. Na to se Logan snažil pohnout, ale nešlo mu to. Kolem nohou mu poletovaly zelené proužky, které to způsobily.

,,Co tady děla?!" Křikla mým směrem. Z očí jí šli pramínky zeleného kouře. Vlasy povlávaly kolem hlavy. 

,,Pusť ho." Postavila jsem se na nohy. Chuť křičet jsem potlačila někam hodně daleko. Stoupla jsem si před Logana. Zběsile dýchal a nevěřícně se na mě díval. Zelené světlo vyprchalo. Položila jsem mu ruce na tvář, které okamžitě setřepal.

,,Máš v domě čarodějku?! Neměli už by být dávno mrtvé?! Víš co se stane až na to někdo přijde! Zabijí nejen vás dvě, ale teď už i mě! Vždy jsem tě podporoval, ale toto je na hlavu!" Otočil se na patě a mířil to rovnou ke dveřím. 

,,Nesmíš to nikomu říct!" Vzala jsem ho za ruku. Zastavil se v pohybu a s naprosto vážnou tváří se ke mně otočil. V jeho očích se leskla zlost mísící se se strachem o klan a o mě. 

,,Nikomu to neřeknu, ale dávej si pozor. Už jen kdyby někdo přišel na naše přátelství, tak by to byl velký problém, ale dalo by se to ukecat, ale tohle, ne." Podíval se za mě na Irenu. Na to se otočil, jedním pohybem otevřel dveře a byl pryč. Otočila jsem se na Irenu, která seděla na zemi. Lehce ještě svítila zeleně.

,,Byl to Logan, je to vlkodlak, ale je to už hodně starý přítel. Můžeme mu věřit." Vzala jsem ji za ruce a pomohla ji stoupnout si. Vrátila jsem sůl i židle na místo, kam patří. Na jednu z nich jsem posadila Irenu.

,,Jsem si plně vědoma toho, jaké riziko to obnáší, že mě necháváš u sebe doma, děkuji." Z kapsy vytáhla listí, které položila na stůl. Dvakrát po něm přejela rukou až vytvořila talíř s kouřící se obsahem. Vzala si lžíci, která se zjevila vpravo vedle talíře. Užasle jsem se na ni dívala. Nikdy jsem neviděla někoho takhle jíst. 

,,Půjdeš dnes ven?" Podívala se mi do očí, které byly plné pochopení a vděku. 

,,Ne, byla jsem včera." Usmála jsem se na ni. Když dojedla, tak se všechno vypařilo. Všimla si mého pohledu a lehce se začervenala. 

,,Zítra je úplněk, takže se na něj budeme muset připravit." Zvedla jsem se od stolu. ,,Počítej s tím, že se zítra v noci nevyspíš." Pomalu jsem šla nahoru po schodech. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Dnes se toho událo poměrně víc, než jsem byla zvyklá. Normálně jsem nemusela řešit věci ohledně toho, že bude úplněk, ale teď to bylo jiné. Pokud ji někdo objeví a nahlásí to, tak je konec všeho...