Jiná Krev

Smůla

,,Je všechno na svém místě?" Asi už po desáté se na to Ireny ptám. Dnes je úplněk a já ještě nikdy nebyla tak nervní. Když prsty neklepu do stolu, tak chodím v kruzích. Je jasné, že sem dnes v noci někdo přijde, protože jsme v domě dvě a to vlkodlaci poznají. Oni totiž ten svůj čumák vrazí všude a prostě nás vyčuchají. Musíme se jen spolehnou na to, že se její pach smíchá s krví a nepůjde to tak poznat. 

,,Melisso!" Zastavím se v pohybu a otočím se za jejím hlasem. Výkřiky se již ozývají z venku. Irena se diví na střechu, po které jde pár vlkodlaků. Víc jak dva nebudou. Musí vědět, že jsme tu dvě. Její trhavé nádechy a výdechy, každému řeknou, že to nejsem já. Nikdy jsem nedýchala přerývavě a ani teď nebudu. Prsty jsem pevně stiskla meč, který byl nabroušený, jako nikdy. Irenu jsem posunula ke dveřím od sklepa, aby se mi nepletla pod nohy. Dvakrát po sobě jsem rychle zamrkala, abych se zbavila prachu z očí. Upřeně jsem zrnka prachu padající dolů. Teď by ani myška neutekla. Zvuk se přestal ozývat, což znamená, že se zastavili a zůstali stát. Zaposlouchala jsem se do tlukotu srdcí v okolí mého domu. Irenino bylo nejvíc, pak tu byly další tři. Dvě nahoře a jedno teď už dole. Dveře se rozrazí takovou silou, že letí až na místo, kde jsem stála a srazí mě. Lehce vykolejená odkopnu dveře, které mě srazily k zemi. Rychle jsem je ze sebe odkopla. Vlkodlak s černou kůží se blíží k Ireně. Další dva se pomalu spouští ze střechy dolů. Jeden z nich má v očích odvahu, ale ten druhý se jen skrývá za ním. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, skočil po mě. Jeho ostré drápy mi projely ramenem skrz na skrz. Skousla jsem se zevnitř do tváře. Teď byla moje levá ruka nepoužitelná a ještě mi způsobovala bolest. Zdravou rukou jsem ho od sebe odhodila, takže drápy vytáhl z mého ramene. Nepříjemně mi v něm cukalo. Krev se mi vpíjela do rukávu a odkapávala na zem. Její vůně mě pobídla jednat. Jedním švihem nohy jsem srazila k zemi toho, co se tam jen tak klepal a bál se na mě jen podívat. Skokem jsem se dostala na záda pokrytá černými chlupy. Vlkodlak jen zavrčel. Jeho ruce se po mně začaly ohánět, což jsem chtěla. Sám svými drápy si ošklivě podrápal záda. Jeho krev mi podezřele smrděla. Nebylo to jako vždy, taková ta kovová vůně, teď to byla nahořklá a nevábná. Obrátil se mi žaludek. Už nemám ani nejmenší chuť se napít. Vytáhla jsem dýku, kterou jsem měla za opaskem. Napřáhla jsem se, tak abych mu vší silou vrazila dýku do krční páteře. Dvě ruce s drápy mě chytili v ten čas, kdy jsem už vrážela dýku do jeho krku. Netrefila jsem se přesně, tak aby ho to zabilo, ale vyvedlo ho z míry a už mi ani neublíží. Irena se o to postarala. Vytrhla mu dýku z krku a rychlím švihem ho řízla přes krk. Proťala mu obě tepny na krku, takže do pár minut vykrvácí. Podívala se ke mně se strachem v očích, které se jí zalily slzy. Kdybych mohla, poslala bych jí uklidnění jen pomocí myšlenek, ale bohužel jsem to neuměla. Můj výraz byl neutrální, ale hluboko v sobě jsem cítila, že se blížím k hranici. Krev mi z ramene teče neustále a mě to oslabuje. Ruce mi táhl dozadu, takže chybí jen kousek a vyhodí mi je z kloubů. Lehce jsem zavrčela a vší silou ho kopla do hrudi. Pustil mě, ale hned byl u mě. Drápal se mi po obličeji, zatím co já se mu snažila vyhýbat. Když mě drápl přes pravé oko, tak už jsem se vážně vztekla. Žádné ustupování a už se s tím nebudu piplat. Probudil se ve mě vztek, ale nevím, kde se vzal. Nikdy jsem se nenaštvala k vůli zranění. Bylo to prostě normální, že vás přu úplňku někdo zraní a nebo zabije. Tak to u nás chodí a chodit ještě dlouho bude. 

Skrčila jsem nohy na hruď a  vyšvihla jsem se do stoje. V rameni mi nepříjemně cuklo. Uletělo mi tiché syknutí, které doufám neslyšel. A aj kdyby jo, tak už to stejně nikomu nepoví. S dýkou v ruce po které mi tekla krev jsme skočila po nepřipraveném vlkodlakovi s černou srstí. Na poslední chvíli si mě všiml, ale už bylo pozdě. Napřáhl před sebe ruku s drápy na které jsem se nabodla. Teď už mi sten ujel, chtě nechtě. Dýku jsem mu bodla do krku a svezla se na zem. Leželi tu dva mrtví vlkodlaci a jeden omráčený. Doplazila jsem se k vlkodlakovi, kterého jsem teď zabila. Zakousla jsem se mu do chlupaté ruky. Krev pomalu stékala do mých úst. Její chuť byla úžasná. Nesmrděla ani nic podobného. Byla to ta stará dobrá kovová chuť, která mě drží při životě. Když už tu zbylo jen tělo bez kapky krve, jsem povolila svůj stisk a sesunula k zemi, tak že jsem ležela na zádech. Oči se mi zavíraly, ale aspoň jsem už nekrvácela. Studené prsty se obmotaly kolem mého zápěstí. Otevřela jsem oči a podívala se na toho, kdo mě držel. Byla to Irena. její zelené oči se leskly od slz. Vypadala tak nádherně, i když vyděšeně.

,,To se to tak děje pořád? Nastane úplněk a vy bojujete o život, dejme tomu se svými sousedy?" Zírala jsem jí do tváře. Byla trošku od krve a brada se jí jemně chvěla. S velkým nádechem jsem se posadila. Ruce jsem položila na své kolena. Jen jsem se jí dívala do očí. Nemusela jsem jí odpovídat, vyčetla si odpověď z mých očí. Je to pravda. Slzy se jí kutálely po tváři, dopadaly na moje dlaně. Vpili se mi do kůže, kde jemně šimraly, začaly svítit. Stočila jsem zrak ze své ruky na její tvář od slz. Světlo zmizelo a už se nikde neobjevilo. Ruce jsem točila pořád dokola. Nechápu to. Co to jako bylo?

Otevřely se dveře a vlkodlak, který byl omráčen se na nás s děšením podíval a utekl. Teď jsem se s děšením dívala já. 

,,A je to v..." Nestačila to ani doříct. Přehlušily ji sirény.