Básničky pro radost

Bílá růže

 Za jasné noci, v letní době,

dvě postavy hledají, cestu k sobě.

S růží bílou, k dívce s jemnou pletí,

holubička s milostným vzkazem letí.

Od koho je to psaní, dívka dobře ví,

doufá, že když odepíše, neznámý opět odpoví.

Otevřela holubičce 

a nahlédla do psaní.

Poslyšte co holubička,

donesla Hermioně do dlaní.

Sladká, milá Nebelvírko, pověz nemám zdání,

zda v půli noci o klekání, vyplníš mé přání.

Hermiona drží papír, kde psaní s přáním stojí,

po chvíli jednu ze dvou možností zvolí.

Lichotivý a smyslný můj tajný pane,

o půlnoci je správný čas, čekej tedy na mne.

S tímhle vzkazem poslala psaní,

holubička vyletěla oknem a Hermiona koukala za ní.

V noci temné brzo se ztratila,

i když měsíc svítil a polárka jasně zářila.

Po pěti minutách holubička se vrátila,

se stužkou v zobáku, kterou Hermiona si vzala.

Vpletla si do vlasů stužku zelenou,

pak vyšla z pokoje a prošla dveřmi s buclatou dámou.

Na místo smluvené potichu se kradla,

když v místě setkání postava do oka ji padla.

Muž v černém hábitu vykročil k ní,

lehký úsměv na tváři, vždyť je tu právě s ní.

V momentu chvíle držel ji v náručí,

jak to skončí, to každý z vás odtuší.