Zeptejte se, na co chcete! (Avengers)

Buchanan ('Bucky')

Musím se Vám přiznat, že tenhle Halloween byl jeden z nejstrašidelnějších věcí, jakou jsem kdy zažila... A to jsem byla i v Clintovo podobě! Ale nejhorší na tom je, že tenhle horor ještě nekončí, Horste! Proč? Na to je docela jednoduchá odpověď - Nezaplatila jsem nájem, má spolubydlící ani neví, že jsem při vědomí, při mém profesijo(a)nálním odchodu sem si pravděpodobně zmrzačila ruku (Tipuji dle toho, že je fialovo-modrá. Nemusím být ani vyučený patolog, abych věděla, že tohle NENÍ normální... Teda, pokud nejste šmoula), ale nejhorší na tom všem je to, že nemám ŽÁDNOU koledu! To mi přivádí k myšlence, že ten Hiddle-někdo je tak moc nepozván na oslavu mých narozenin! (Nemyslím si, že jemu by to vadilo -pozn. Random Rejpal) STEJNĚ HO TO BUDE MRZET! ...Když nad tím tak uvažuji, tak ani nevím, kde to vlastně jsem! 
S tímhle docela zásadním faktem jsem se zvedla a rozhlédla okolo sebe. Co jsem mohla vidět? Duhu, zakřivenou dle posledních vyhlášek a měřítek Evropské unie, leprikona, jenž si to tančil kankan na vrcholu této grandiózní duhy a do toho všeho se táhla nějaká francouzská 'písnička', jenž dávala celé této scenérii zvláštní atmosféru. (Vážně si myslíš, že ti na tohle někdo skočí?! -pozn. Vy) FAJN! Ani snít už člověka nenechají... Ve skutečnosti jsem se nacházela v ložnici našeho bytu. I když tato místnost by se ložnicí nikdy nazývat neměla, jelikož tomuto by nepomohlo ani odsvěcení a následné vysvěcení celé místnosti (A ne, Thorovo ponožky toto nemají na svědomí). Vás zajímá, jak tato místnost vypadá? Na to je jednoduchá odpověď: Nijak vábně!
Ve skutečnosti je tady pouze skříň, jedno okno a něco, co si nezaslouží být oslovováno jako postel. Na tomto kusu dřeva jsem se momentálně nacházela. To vysvětluje mojí momentální bolest zad... 
Po nějakých otázkách, jenž rozhodují o životě a smrti ( Mám se zvednout, nemám se zvednout), jsem se nakonec zvedla a lehce vrávoravým krokem došla až ke dveřím. ( V popisu si žádné dveře NEZMÍNILA! -Random Rejpal) Dveře jsou snad zřejmostí, ne?! Jak si myslíš, že jsem se sem dostala?! A vůbec, kdo kurva jsi?! 
Nic? Žádná odpověď? Vážně?! FAJN! POKRAČUJEME! Takže ty dveře, které tam BYLY i předtím, jsem otevřela a dostala se do obýváku! Bohužel, po Jin. nebylo ani stopy... Takže jak to vypadá, asi se nedozvím, jak dlouho jsem byla v limbu... PARÁDA! 

Když jsem se nějakým zázrakem dostala až ke stolu, neptejte se mě jak, sama si nejsem jista, jak jsem to dokázala, tak sem se zmocnila svého mobilu -Kalkulačky, za kterou by se nemusel stydět ani Steve. No co? Dovolat se dovolám! Takže k čemu nějaký chytrý telefon? Stejně mi volají samí idioti... Když jsem se zmocnila své kalkulačky, tak jsem koukla kolikátého je... Jen se musím modlit, abych si nevzala příklad z Růženky... A nebo Steva. 
Ukázalo se, že mé obavy byly k ničemu, jelikož to byl teprve den od mého setkání s Hiddle-někým. (Jasně, 'den' -Random Rejpal) TICHO! Musím se přiznat, že jsem to čekala horší... MNOHEM horší. Bohužel, když jsem se začínala radovat, že se Růža Fest nekoná, tak mi došel jeden fakt...Teda dva fakty. Důležité fakty. Dneska je uzavírka -Nemám napsanou ani čárku, a taky že se mám stavět k doktoru... Teda, lépe řečeno: Měla jsem tam být už před půl hodinou. Asi si teď říkáte, jaké tato denně cvičící  (jednou za den seběhnu a vyběhnu schody), živě stravující (Snědla jsem papriku... Omylem) osoba může mít zdravotní problémy (Pokud nepočítáme modrající ruku). Já žádné problémy nemám! Ty mají doktoři! ...A já je musím poslouchat... SAKRA, LIDI! Nemůžete mi říct, že meškám, a akorát se zbytečně vykecávám?! Vy jste mi platní, jak vozíčkářovi nohy! 
S tichostí a ladností těhotného vorvaně jsem se vřítila do koupelny, kde jsem se nějak zkulturnila a vyrazila do největšího pekla, jaké znám! DO SPOLEČNOSTI! 

Když jsem se po doopravdy dlouhé (deseti minutové) cestě ocitla v čekárně, tak se mi ulevilo, že tu zas tak moc lidí není. NEBUDU MUSET TADY TVRDNOUT TAKOVOU DOBU! ...I když, jak se říká: 'Čas léčí všechny rány.' Jako patolog plně souhlasím.
Asi všichni znáte ta úmorná čekání, než se odněkud zjeví sestřička, která váš sprdne za to, že jdete pozdě, a po té, co zase zaleze do ordinace, tak vás čeká další to čekání, než se dostanete na řadu. Každý to čekání tráví jinak, a já nejsem výjimkou -Týrám své okolí. 
Rozhlédla jsem se po poloprázdné čekárně a dala se do skenování lidí pomocí svého novinářského zraku. První, kdo mi přišel na 'ránu', byla holčička pobíhající v růžovo-modrých šatičkách s korunkou ve vlasech. Mám podezření, že si vzala příklad z Pietra... I když, ten nevydává takovéto pazvuky. Pak tu byla skupinka nějakých dámiček, které jsem kompletně ignorovala, jelikož mi vážně nezajímá, o kolik zlevnily kuře... I když, mohl by to být můj záchranný článek... Pak tady byl chlápek, co seděl kousek vedle mě. Tipuji, že to je i pravděpodobný otec princezničky, jelikož se radši vybavuje do telefonu a snaží se tvářit důležitě, než aby se staral o své  dítě... Bohužel, na důležitosti mu ubíral ten fakt, že se vybavoval s operátorem, kterého nazýval svým miláčkem.... 
"Můžeš mi vysvětlit, co za spratka jsme to vychovali? Pořád tady běhá kolečka a dělá tu příšerný pazvuky!" když to zaslechla žena ze skupinky kuřato-milovníků, tak se vrhla k Pietře, vzala jí do náruče a s vyděšeným výrazem se vrátila ke skupince mladých kvočen. Bohužel jsem zbytek tohoto úžasné scenérie neviděla... Lépe řečeno-Neslyšela, jelikož mě, i přes protesty pacientů, 'pozvaly' do ordinace, takže hádejte, co jsem udělala! Jasně, že jsem se dala na převelice hrdinný útěk! Útěk přímo do ordinace...