Zeptejte se, na co chcete! (Avengers)

Clint

"Odpad. Odpad. Odpad." opakoval muž v křesle, zatímco na jeho zatěžkaný stůl házel popsané papíry, které se ani nenamáhal pročíst. Tento pán, co se rozvaluje v křesle jak Iveta Bartošová na kolejích, je můj zaměstnavatel (to Vám zřejmě už došlo, ale i tak!). Pan Jameson je v celku unikátní a rozmanitá osoba. Každý den Vás dokáže nasrat jinak a to dokonce, i když s ním nejste v jedné místnosti! "To nejste schopná napsat jeden normální rozhovor?!" zvýšil hlas (tento muž má hlasivky silnější než Bruceovo nervy).
"Víte, ono to de docela na hovno, když se Vás při každém rozhovoru snaží něco zabít." řekla jsem s pokrčením ramen a můj šéf popotáhl z doutníku, co měl v hubě, zatímco jeho ksicht nabíral menší červený odstín. Ještě, než mě stihl seřvat, tak se ozvalo zaklepání na dveře, které se dokonce nějakým zázrakem otevřely! Ve dveřích se objevila Parkerovo hlava. Začínám mít podezření, že mě v tomhle vesmíru někdo VÁŽNĚ HODNĚ nesnáší.
"Parkere, zavřete a poďte dovnitř!" Jameson změnil kompletně styl jeho mluvy, jelikož... Je tady Parker, no ne? Peter ho tedy poslechl a i s nějakou obálkou si stoupl vedle mě. Náš šéf natáhl ruku pro obálku. Tu mu hold Parker podal a zatímco si můj šéf si něco brblal pod ten jeho kartáč, tak já uvažovala, jaká jiná práce by mi mohla svědčit. Patologa mám vyzkoušeno, novinařinu taky, prodavačku, dokonce jsem jednu dobu makala i pro S.H.I.E.L.D... Možná bych se mohla přidat k nějakým superhrdinům... Určitě by mě uvítaly s otevřenou náručí! Z mého přemýšlení mě vytrhl prásknutí, které vydaly fotky, jak s nimi Jameson hodil o stůl. Na každé fotce byl ten podělanej červeno-modrej pavouk. "Vidíte, TAKHLE vypadá kvalitní práce, ne jako to, co mi odevzdáváte vy!" Peter se slabě usmál a já propalovala fotky pohledem.
"Psaní rozhovorů a focení červených potvor je menší rozdíl." když jsem zmínila červenou potvoru, tak tomu profesijo(a)nálnímu fotografovi upadl úsměv. "Ale kdybyste měl zájem, mohla bych Vám sehnat fotky Hawkeye." zazubila jsem se a šéf mávl rukou.
"O Hawkeye nemá nikdo zájem, kdo to vůbec je?! SPIDER-MAN JE RARITA!" Když zařval, tak jsem já i Parker sebou lehce trhli. "Vy máte poslední šanci napsat pořádný rozhovor, po té si hledejte práci!" tohle jsem brala jako jasný pokyn: 'Vypadni a už se nikdy nevracej', takže jsem se vydala na hrdinný odchod domů.

Rovnou Vás můžu ujistit, že se při mojí cestě domů nic speciálního nestalo. Dokonce mi cestou ani nepřepadla Keliška! Dle mě se aspoň něco obrací k lepšímu... Po té, co jsem dorazila do bytu, který byl opět opuštěn, jsem si dřepla na gauč... No dřepla... Rozvalila se jako neskutečné prase, ale to je skoro to samé. Vytvořit další rozhovor.. A S KÝM KURDE?! Se svým odrazem v zrcadle? 'Čau, Wynri, jak je? Dneska vypadáš jako bys vylezla z hrobu!'
'Páni, díky! Tobě to taky sluší!' Ehhh... Tohle by nikdo nečetl... Z mého uvažování mě vytrhl mobil... Tedy, ne doslova. Pouze mi přišla nepotřebná sms od Bartona, ale o něj stejně nikdo nemá zá- NO A CO, ŽE NEMÁ ZÁJEM?! On je taky důležitá osoba... Teda... Není, ale to mu neříkejte!
Vrhla jsem se po mobilu, jak kdyby to byl nový druh Snickersky, a okamžitě jsem mé nové oběti napsala, ignorujíc to, co mi psal... Stejně to bylo určitě něco nepodstatného. Bohužel, na mojí odpověď: "Legi, hni prdelí a stav se, musím se na něco zeptat." jsem nedostala. No a co dělat, když Vás jediná osoba, která Vám může pomoct neztratit místo v práci? Máte na výběr dvě možnosti. Buďto jít za danou osobou a nebo nad tím mávnout rukou a ležet na gauči... Hádejte, co jsem udělala... JASNĚ, ŽE JSEM ZŮSTALA LEŽET!

Po uvažování, nad mým strašným, krutým a nefér osudem jsem se rozhodla vyhrabat na nohy a provětrat si hlavou. (Prosím, pomocí pistole! -Random Rejpal) Sklapni! Logicky jsem musela vstát a opět vylézt ven! Moc velká námaha... Ale překonala jsem jí. Znáte takové ty pocity, když ani nevíte, kam jdete, ale prostě jdete, i když ignorujete vše, co je na proti Vám? Já ano, stejně jako sloup, co byl na proti mně... Nicméně, zřejmě Vás nepřekvapí, že jsem si jej všimla až po té, co jsem se odporoučela k zemi. Na toto musíte být talent! Ještě než jsem se stihla vyhrabat nad nohy, tak se nade mnou zjevila něčí silueta, bohužel, díky slunci, co svítilo naproti jsem nepoznala, kdo to byl... URČITĚ JE TO NĚKDO SVATÝ! Jde mi vysvobodit z mé příšerné práce!
"Ty nikdy nemůžeš dávat pozor na to, kam jdeš a kam se svalíš, co?" zeptal se až moc známý hlas... Okey, toto svatá osoba není, tohle je jenom Barton.
"A ty mi nikdy nemůžeš odepsat, co?" zabrblala jsem a nenamáhala se zvednout. Barton, zřejmě pokrčil rameny -Tipuji, dle pohnutí jeho stínu, ale nikdy nevíte.
"Nebyl čas. Co si tak nutně potřebovala? Pokud zvednout, tak zapomeň." teď bych tě potřebovala něčím praštit po hlavě... Ale to možná až později.
"Potřebuji novej rozhovor, hádej, koho jsem si vybrala." Sice jsem neviděla jeho výraz, ale zřejmě musel vypadat jak dítě o Vánocích.
"Super! Tak, kdy začnem?" zeptal se a dle hlasu jsem mohla určit, že se usmívá jak měsíček na hnoji.
"...Až se dostanem ke mně domů... Ale předtím... Myslíš, že by si mi mohl pomoc na nohy?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Ležíš v hov-" ani to nemusel doříct a okamžitě jsem byla na nohách, a kroutila se, abych viděla v jaké stavu je mé oblečení. Clint se zazubil. "Tohle vždy zabere."