Dívala jsem se na sebe do zrcadla a zmateně si přejela po rtech. Políbil mě. A já ho políbila zpátky. Zajímalo by mě co se bude dít..bude mě ignorovat? Nebo se se mnou konečně bude bavit i před ostatníma?
Autem jsem zaparkovala před školou a rozhlédla se. Hledala jsem ho. Potřebovala jsem ho vidět. Zahlédla jsem ho se skupinou lidí. Tak jako vždy. Rychlým krokem jsem prošla do budovy a cítila na sobě jeho pohled. Nepozdravil. Ignorovala jsem ten fakt, že je mi z něj špatně a zastavila se u své skříňky. Vzala jsem si věci a skříňku zavřela. Prudce jsem se otočila a do někoho narazila.
,,Uh, pardon," zamrmlala jsem a ani se nepodívala na osobu, která to schytala.
,,Ne, ty promiň." zašeptal a já se zamračila. Přešlápla jsem z nohy na nohu a rozhodla se k němu otočit. Upřeně se na mě díval s rukama v kapsách. Hah, tak to ne.
,,Matte, tohle to..možná je čas to nechat bejt," povzdechla jsem si a podívala se mu do očí. Jeho modré oči mě propalovaly a já nedokázala uhnout pohledem. Zatvářil se nechápavě a lehce naklonil hlavu na stranu.
,,A čeho vlastně, Izzy?" zvedl obočí a něco uvnitř mě se hnulo. Asi jsem v sobě ten vztek dlouho držela, že už jsem prostě nemohla dál. Tak jsem to ze sebe všechno naráz vysypala.
,,Čeho?! Matte, chodíš ke mě domů ve dvě ráno a jsi úplně někdo jinej! Tady ve škole se chováš jako arogantní kretén. Políbil jsi mě a pro mě to něco znamenalo. Mám ráda ty naše rozhovory, copak to nechápeš?" rozkřikla jsem se a cítila na sobě pohledy všech. Poslouchali nás.
,,Snad ses nezamilovala?" zeptal se na venek posměšně, ale přece jenom jsem slyšela i náznak smutku. Věděl, že nás ostatní poslouchají.
,,Nejsem tvoje druhá možnost. Nebudu hrát roli v tvým falešným životě." odsekla jsem a cítila slzu, která mi tekla po tváři. ,,A odpověď na tvou otázku je ne. Nikdy bych tě nemohla milovat."
Narovnala jsem se a otočila se k odchodu. Tohle je konec. Úplnej.
