Přeji si

Knockin' On Heaven's Door

Ráno ji probudilo hlasité vyzvánění mobilního telefonu. Schválně si nastavila tu nejotravnější písničku, na kterou si mohla vzpomenout, aby ji budík donutil vstát. Blondýně bylo jasné, že vstát opravdu musí, protože měla ten den vše naplánované dopředu již pár týdnů. A nebo tedy spíše ostatní měli vše naplánované dopředu již pár týdnů.

Polovina července a venku prší. Doufala, že tentokrát bude léto opravdovým létem a na nebi nebude k vidění jediný mráček, ale zřejmě se spletla. Na okenní parapet bubnovaly kapky deště a dívka se se zaskuhráním začala hrabat pod deku, která ji zakrývala. Nejradši ze všeho by si deku přetáhla přes hlavu a spala dál. Ale to bohužel nemohla udělat. I když by si to přála v tu chvíli ze všeho nejvíc.

Brzy už s poznámkami vylézala z postele a mířila do malé kuchyňky, aby si vzala něco k pití. U zrcadla v koupelně se sama sebe málem lekla. Vlasy po neklidné noci utvořily mezi sebou zvláštní chuchvalce a slepené prameny jí trčely do všech stran.

Bože můj, napadlo ji a rukama začala prameny vlasů ihned rozplétat, aby alespoň trochu připomínaly svůj normální tvar. Bez nadávek se to neobešlo. Hřebenem se je snažila pořádně rozčesat, ale každé zatahání akorát přidávalo k bolesti hlavy, se kterou se probudila. Z dálky slyšela neustávající déšť spojený s hučením větru. Začala si čistit zuby a jednou rukou se musela opírat o stěnu, aby neusnula přímo na místě ve stoje.

Slavení narozenin měla vždy ráda. Zvlášť, pokud při ní mohla strávit nějaký čas se svými přáteli, které kvůli často hodně nabitému programu neměla čas vídat. A o dárcích a dobrém jídle a pití ani nemluvě. Kdo by něco takového odmítl? Navíc, když tentokrát, úplně poprvé v životě, měla možnost mít oslavu jen v okruhu přátel mimo domov a tak si prakticky mohla dělat, co chce. Troška alkoholu nikdy neuškodí.

A oslavu by si užila. Kdykoliv jindy. Jen ne v den, kdy prší, šíleně ji bolí hlava a nejradši by šla spát.

Se sklenicí vody a ibalginem z kuchyně došla do svého nejoblíbenějšího pokoje a položila ji na stolek s počítačem. Poté ze svého šatníku vybrala to nejpohodlnější oblečení, které mohla najít, a oblékla se do něj. S povzdechem si lehla zády na postel a na dalších pár minut jen zírala do stropu. Ruce měla natažené za hlavou.

Možná bych... Ne, to nejde... V hlavě se snažila sehrát jakousi nereálnou situaci, kde předstírá, že je jí špatně a potřebuje si odpočinout. Ale rozhodně nechtěla zklamat své přátele.

Po další půl minutě blondýně přišlo ticho, které vyplnilo celý byt, nepříjemné a tak se i přes bolest hlavy rozhodla pustit si nějakou písničku na mobilu. Levou rukou začala šmatrat na matraci postele, aby zařízení našla. Po chvíli vyplněné skuhráním, že se jí to nedaří, ho konečně nahmatala a začala projíždět seznam skladem, které v něm měla uložené. Měla pár oblíbených, ale tentokrát je všechny jen přejela pohledem dokud nenarazila na jednu píseň, kterou znala ze svého oblíbeného seriálu, The 100.

„Super," zvedly se jí koutky úst a pustila ji na replay. Tlačítkem nastavila největší hlasitost, mobil hodila zpátky někam na postel, znovu se položila na záda a zavřela oči. Snažila se vnímat jen slova oné písně a nemyslet na nic jiného.

Mama take this badge from me
I can't use it anymore
It's getting dark, too dark to see
Feel I'm knockin' on heaven's door

Knock, knock, knockin' on heaven's door
Knock, knock, knockin' on heaven's door
Ohhhhh
Knock, knock, knockin' on heaven's door
Knock, knock, knockin' on heaven's door

Nebylo to jen tím, že vstala levou nohou z postele. Poslední dobou neměla zrovna nejlepší náladu. Uvědomovala si, že je to nejspíše i tím, co se stalo mezi ní a jejím kamarádem Petrem. Jednoduše řečeno, něco s ním měla a on se pak začal chovat tak, že na něj začala pomalu měnit názor. Ale byl to její kamarád - nebo spíše kamarád jejích jiných přátel a nezbývalo jí proto nic jiného, než jeho přítomnost vždy nějak přetrpět. Měl přijít i ten den na oslavu, ale to si již pár dní předem řekla, že ho případně bude ignorovat a byla si i celkem jistá, že to dokáže. Jediná věc, které se trochu obávala byl samozřejmě alkohol. Už s ním nehodlala nic znovu mít.

Kromě Petra ji ale trápilo více věcí. Skoro denně se zabývala tím, co musí natočit o den později, co všechno musí sestříhat, jestli má vůbec čas na něco jiného, než na natáčení videí. Měla YouTube ráda, ale někdy si přála, aby mohla mít úplně obyčejný život jako všichni ostatní. Věci ohledně natáčení se staly brzy monotónními a začalo ji to unavovat. Nejednou si přála, aby měla úplně jiný život. Aby byla někým jiným na úplně jiném místě.

Z přemýšlení nakonec usnula. Probudil ji až hlasitý zvonek, který oznamoval, že její přátelé čekají, až jim otevře dveře.

Rozespale a zmateně se rozhlédla po neuklizeném pokoji. Na pohovcea před pohovkou leželo oblečení, které nestihla uklidit, neměla ustlanou postel a v dřezu ležela spousta neumytého nádobí, ke kterému ještě neměla čas se dostat (a nebo spíše motivaci). Ale v tu chvíli se zmohla jen na to, aby se vrhla ke stolu s počítačem, vzala si ibalgin a zapila ho vodou. A poté se již vydala ke dveřím.

Věci se pak odehrávaly velice rychle. Objala několik lidí a nechala je, aby veškeré dárky pro ni, jídlo a pár flašek postavili různě po bytě, kde zrovna bylo místo. Nikdo vyditelný nepořádek nekomentoval, zřejmě i kvůli špatné náladě dívky, která z ní vyzařovala. Ale nejspíše to bylo i proto, že už na něj všichni byli zvyklí.

„Ájo, dort už je skoro připravenej, tak si promysli, co si budeš přát!" zasmála se jedna z jejích kamarádek, vysoká bruneta, a snažila se jí zlepšit náladu povídáním si o jejích vlastních přáních. Nevěnovala přitom pozornost nezájmu Andrei, která se dívala různě kolem.

„Nemám si co přát, mám všechno," odsekla jí po chvíli roztěkaně. Očima se snažila vyhýbat Petrovi, který se bavil s někým u pohovky a v ruce už držel sklenici s nějakým pitím. Nebyla to voda, samozřejmě, a blondýna začala doufat, že s ním následujících pár hodin nebude nucena navodit oční kontakt. Bůhví, jak by to dopadlo, když bude opilý. A nebo ještě hůř - pokud bude opilá i ona sama.

Přišla do obýváků a pousmála se sama pro sebe, protože si uvědomila, že ibalgin alespoň trochu zaúčinkoval. Sice to chvíli trvalo, ale teď už se alespoň necítila, jako by ji někdo do hlavy uhodil do hlavy kladivem.

Na stole už byl připravený dort a do něj dokola šestnáct zapíchaných a zapálených svíček.

Tak ať to mám za sebou, pomyslela si, sedla si doprostřed své pohovky a na chvíli se upřeně podívala na dort. Světlo z plamínků jí oslňovalo tvář a na chvíli přestala vnímat, co se děje kolem ní. Po dlouhé době si také všimla, že píseň Knockin' On Heaven's Door stále vyhrává z jejího mobilního telefonu.

Mama tell me,
Knock, Knock, knockin' on heaven's door
Feels like I'm,
Knock, Knock, knockin' on heaven's door
Ohhhhh

Její přátelé jí zrovna zpívala hodně štěstí, zdraví, ale ona je začala vnímat až, když popěvek končil.

„Ájo, zfoukni svíčky a přej si něco," zaburácelo více lidé ve stejnou chvíli a Andrea se podívala ještě jednou na čokoládový dort, který stál na stole před ní. Znovu se zaposlouchala do slov hrající písně a na seriál, ze kterého ji zná.

Přeju si, abych mohla alespoň na měsíc zmizet z tohohle světa pryč, pomyslela si, když zfoukávala svíčky.

Feels like I'm,
Knock, knock, knockin' on heaven's door
Knock, Knock, knockin' on heaven's door