Přeji si

Just a dream

Srdce jí bušilo. Na chvíli měla pocit, jako by ještě snila, ale něco jí říkalo, že to tak není.

Ležela na zádech s nohama nataženýma před sebou a rukama položenýma na tvrdé zemi podél těla. Prsty na rukou začala přejíždět po vlhké, mazlavé hmotě a když ji o malou chvilku později drtila v dlaních, usoudila, že se jedná o mech.

O mech. U ní doma v bytě. V její posteli. Něco zřejmě bylo špatně.

Odhodlala se, že i přes obrovský strach z toho, co možná uvidí, a kocovinu otevře oči a podívá se, co se to vlastně děje. A když to konečně udělala, bylo jí jasné, že rozhodně není zachumlaná u sebe v posteli.

Zřejmě byla v nějakém lese. Zírala na modrobílé nebe, které se rozprostíralo mnoho metrů nad jejím tělem. Paprsky světla bojovaly s hustými korunami listnatých stromů, ale vždy si našly cestu až k ní. Vzduch byl čistší jak ten, na který byla zvyklá. Po delší době blondýně přišlo, že se může skutečně pořádně nadechnout.

A tak to udělala. Nosem do plic vdechla čistý, studený vzduch a znovu zavřela oči, aby si onen čin ještě více užila. Poté se opřela o své lokty a pokusila se dostat do sedu.

„Dobře, ale tohle je fakt divný..." poznamenala sama pro sebe a začala otáčet hlavou na všechny strany. Nechápala, co se děje. Byla si sto procentně jistá, že ještě před pár hodinami spala normálně ve svém bytě a že den předtím slavila své sedmnácté narozeniny. A probrala se v lese.

Stromy byly vysoké jak věže. A bylo jich všude plno. Stály jeden vedle druhého, rozmístěné různě po celém lese, a sem tam kus od nich ležel menší či větší kámen. Mech pokrýval většinu území a Andrea si byla jistá, že se kus od ní ozýval hluk nějakého zvířete. Neměla sílu ani odvahu vstát a jít se podívat, co za zvíře to bylo, a tak raději nadále seděla a snažila se vymyslet, co bude dělat.

Nevypila toho tolik... ale jí to stačilo. Bolest hlavy nebyla tak strašná, určitě se dala vydržet a nebo by ji jednoduše prospala. Určitě by pomohl ibalgin - kdyby ovšem nějaký měla s sebou.

Moment, třeba to je nějaký vtip, to určitě kámoši, zaradovala se, když ji napadlo možné vysvětlení její situace. Třeba se vrátili, když už spala a odnesli ji někam do lesa. Nepřišlo jí to zrovna moc vtipné, ale nic jiného ji nenapadalo.

„Už můžete vylézt, dělejte, chci jít domů!" zavolala poměrně nahlas na to, aby ji lidé schovaní různé po okolí mohli slyšet. Zasténala, když se ozval další výstřelek bolesti v její hlavě a usoudila, že nemůže mluvit příliš nahlas.

Po minutě stále nikdo nevylézal. Nezdálo se, že se tak vůbec někdy stane a Andrea začínala být nejen vystrašená, ale i nervní. Pomocí rukou se jí podařilo dostat se na nohy.

Oblečení neměla moc špinavé. Tepláky a volnější zelené tričko si na sebe oblékla už včera, než začala oslava, ale zřejmě v něm šla i spát. Snažila se odstranit špínu, co se na něj dokázala uchytit, když ležela na zemi a znovu začala hledat jakýkoliv náznak lidské duše.

„To fakt není sranda, jestli tohlé má být nějaký narozeninový překvapení, tak je to trapný," zastěžovala si do prázdna, což si uvědomila až o dalších pár zcela tichých minut později. Nikdo tam nebyl. Byla sama v lese a neměla u sebe ani svůj mobilní telefon.

Povytáhla obočí. Všimla si, že ležela na poměrně strmém kopci. Napadlo ji, že možná, kdyby se jí podařilo z kopce sejít dolů, najde cestu, po které dojde do civilizace. Na nic nečekala a dala se do chůze.

Cesta ubíhala poměrně rychle i přes doznívající kocovinu. Čistý vzduch blondýně pomáhal. Nebyla si vůbec vědoma toho, kolik je hodin, ale usuzovala, že šla už minimálně půl hodiny. Dávala pozor, aby špatně nešlápla a něco si neudělala a myšlenkami se vracela po rozmazeného červencového večera. Snažila se rozpomenout si na cokoliv, co by alespoň z části vysvětlovalo toto divné probuzení.

„Stůj!" ozvalo se najednou za jejími zády. Měla pocit, že jí bušící srdce vyskočí z hrudníku a uteče někam pryč, jak se lekla. Hlas zřejmě patřil nějaké ženě. Andrea se naposledy zhluboka nadechla a poté se velice pomalu začala otáčet k osobě, která na ni promluvila.

Ani ne metr od ní stála dívka pokrytý špínou od hlavy až k patě. Vlasy se jí slepily do nevábně vypadajícího účesu a zřejmě neznala pojem šampón. A nebo ho alespoň dlouho neviděla. Menší blondýnka by nejspíše i něco řekla - třeba, že u sebe zrovna žádné peníze nemá -, ale v tu chvíli měla strach se třeba jen pohnout.

Blondýna hlavní pistole mířila Andree přímo na čelo. A prst pomalu sjížděl ke spoušti.

„Kdo jsi?" zeptala se jí. Tvářila se skoro až vražedně a Andreu napadlo, že tohle je možná její konec a neodvážila se nic říct.

Když se nic neozývalo, vytočeně přeslápla na místě a o něco hlasitěji křikla: „Tak kdo jsi?!"

„J-já jsem An-Andrea," vykoktala ze sebe vystrašená dívka s pistolí u hlavy. Oči by nejraději zavřela, ale bála se, že by to osobu stojící před ní jen více rozzuřilo a tak se místo toho snažila přijít na způsob, jak by mohla co nejdříve zmizet pryč. Zadívala se na ni pořádně. Pohled, který na ni byl upřený působil strašidelně a rozzuřeně, ale ve stejnou chvíli i poměrně nervózně. Jak by taky ne, druhý dívka nebyla na lidi v této části lesa zvyklá.

Ten pohled Andree přišel povědomý, jen si nedokázala vybavit, odkud ho znala.

„Pokud zmizíš co nejdřív, nezastřelím tě," hypnotizovala svým pohledem dívka s pistolí Andreu a po chvíli přemítání, jestli chce někoho zrovna to ráno zastřelit, povolila ruku a přestala na ni mířit. Ale možná to nechtěla udělat i kvůli tomu, jak mladá se jí její možná oběť zdála. Přeci nezavraždí další dítě... Věnovala jí ještě jeden delší pohled, poté se otočila a začala šplhat někam do dáli po kopci nahoru.

Andrea se snažila vzpamatovat z toho, co se zrovna stalo. Vážně ji někdo málem zastřelil? Opravdu? A kdo to vůbec byl? Raději už nad ničím nadále nepřemýšlela a rychle se rozeběhla z kopce dolů. Doufala, že se co nejdříve dostane od té holky pryč, aby si svá slova v poslední chvíli náhodou nerozmyslela.

„Jo a ještě něco," ozvalo se za jejími zády, "vyřiď Lexe, ať už za mnou neposílá ty svoje poskoky! Nechci jí v žádným případě vidět!"

A v tu chvíli jí došlo, kdo je ta dívka s pistolí a ustaraným pohledem.

Clarke Griffin.