Přeji si

The trust

Andrea milovala spánek. Vždy se snažila v posteli strávit co nejvíce času, co mohla. V teplé posteli, pod peřinou a s měkkým polštářem pod hlavou. Někdy v ní trávila čas i když už žádný čas neměla. Opravdu spánek milovala.

To však neplatilo pro spaní uprostřed lesa na zemi. Byla proto ráda, že když otevřela oči, byla přikrytá kožešinou z medvěda. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, že to Lexa jí nabídla takové pohodlí. Ležela na pravém boku čelem k dávno dohořelému ohništi a kožešinu měla přitaženou pevně ke svému tělu. Odhalený měla jen obličej.

Nechtěla se odkrývat. Ještě ne. Bála se, že když to udělá, Lexa se rozhodně, že je nejvyšší čas vydat se znovu lesem hledat Clarke. Blondýnka chtěla odpočívat.

A pak jí došlo, že Lexa není vedle ní.

„Lexo?" prolomila ticho a snažila se ve zvucích lesa uslyšet Komandérčin pronikavý hlas. Nic se neozvalo. Andrea se začínala bát. Napadlo ji, že se možná Lexa nakonec přeci jen rozhodla nechat ji být a odešla od ní. Pokud tomu tak skutečně bylo, byla blondýnka ráda za to, že ji nezabila. A také za onu příjemnou kožešinu, která ji dokázala příjemně zahřát.

Rozhodla se, že musí vstát a zjistit, zda je Lexa stále někde poblíž. Opřela se o lokty a na pár vteřin zavřela oči aby si ještě na chviličku užila klidu přírody rozprostírající se všude kolem ní. Nakonec vstala úplně. Hlavou začala otáčet do všech světových stran, ale nikoho neviděla.

„Super..." zaskuhrala zoufale a všimla si, že spolu s hnědovláskou zmizel i její meč, který si den předtím odložila k ohništi.

Takže se na mě vážně vykašlala, pomyslela si naštvaně a kopla do jednoho kusu ohořelého dřeva, které zcela nepodlehlo plamenům, zatímco ona spala. Pohledem střelila k zemi a nakonec se sehnula ke kožešině, aby ji mohla složit.

Byla těžká, nebo alespoň rozhodně těžší, než očekávala. Povedlo se jí složit ji tak, aby ji mohla pohodl nést přehozenou přes rameno. Už už se chystala učinit tak, když uslyšela v dáli hlasitý sten.

Otočila se za sebe a popošla pár metrů, raději skrčená, aby ji případný Grounder, nebo kdokoliv jiný, nemohl vidět. Ale člověka, kterého mezi stromy spatřila se zřejmě nemusela bát.

Lexa se oháněla svým mečem proti neviditelným protivníkům. Ostří meče prořezávalo vzuch a vydávalo při tom hlasitý svištící zvuk. Komandérka hlasitě oddechovala a znovu do plic nasávala kyslík. Otáčela se, přeskakovala z místa na místo a skláněla se v rychlosti blesku. Její vlasy se zdály být něčím jiné, zřejmě si je hned po probuzení nebo v noci nově upravila. Také černá barva naprosto zmizela z jejího obličeje, nejspíše si ji umyla v říčce. Měla odhodlaný pohled, v jedné ruce pevně tiskla rukojeť svého meče. Zdálo se, že si Andrei nevšimla a tak blondýnka stála po celou dobu jejího bojového tréninku opodál a kochala se pohledem na Hedu.

„Konečně jsi vzhůru," pronesla najednou z ničeho nic Lexa a zabodla špičku meče do země. Andrea nevěděla, co jí dělá tak moc nápadnou, ale nehodlala se ptát. Lexa by nejspíše byla schopná dát jí hned několik desítek důvodu, proč tomu tak bylo, a Andrea neměla chuť je poslouchat. Alespoň ne hned po ránu.

„Jsem vzhůru už delší dobu. Šla jsem tě hledat, protože jsi tam nebyla," objasnila svou situaci blondýnka a zvedla se ze dřepu, ve kterém do té chvíle seděla.

„Nerada ráno nic nedělám," zamračila se Lexa a věnovala jí pohled vyplněný nečitelným výrazem. Andrea se na ni usmála a bojovnice se snažila pochopit proč, ale z nevysvětlitelného důvodu ji to zahřálo u srdce. Oplatila jí úsměv a svůj meč zastčila do pouzdra, které měla připevněné za zády. Poté se beze slov otočila čelem ke kopci, po kterém Andrea předešlý den klesala dolů a začala ho zdolávat.