Přeji si

He's all alone

Deset... devět... osm... sedm... šest...

Odpočítával posledních pár kliků. Nechával paže, aby ho dostaly od země zase zpátky nahoru.

Pět... čtyři... tři... dva...

Zuby měl pěvně přitisklé k sobě a na čele mu nabíhala žíla, jak se snažil cvik zopakovat ještě jednou.

Jedna...

Jakmile dokončil poslední klik, postavil se zpátky na nohy a pořádně se protáhl. Na těle se kudrnatému chlapci vytvořily malé kapičky potu a začaly stékat po jeho polonahém těle dolů. Obrátil se s vážným výrazem směrem ke své posteli a očima těkal po přikrývce, která splývala s barvou jeho šedého trička.

Rychle si skočil do sprchy. Vždy v ní vypínal, užíval si klidný začátek dne. Snažil se nemyslet na to všechno, co bude muset udělat později. Měl naplánované tři hodiny hlídky spolu s pár ze svých přátel u hlavní brány kempu Jaha. Hlídky většinou bývaly nudné hodiny sezení, případně stání se zbraní a myšlenkami na možné blížící se nebezpečí. Rozhodně by nejraději vyrazil ven za brány kempu, ale bez povolení kancléře se z něj nemohl hnout.

Jak moc si přál, aby takové povolení dostal. Mohl by se konečně uvolnit i někde jinde než v malé sprše patřící k jeho malému bytečku uvnitř trosek Archy. Jak moc si přál pokusit se najít Clarke na vlastní pěst.

Clarke. To jméno v jeho mysli získalo speciální místečko. Myslel na ni velice často, dalo by se říci, že skoro pořád. Nemohl přestat na dívku, která před necelými dvěma měsíci odešla od hlavní brány a už se nevrátila. Doufal, že se venku za nějakou dobu uklidní a její kroky ji znovu přivedou domů, zpět k její matce a jejím přátelům, ale zatím se tak nestalo. A Bellamy se začínal bát, že ji za branami, pro mnohé z nich představující domov, potkalo něco mnohem horšího než jsou zlé sny.

Usmyslel si, že ony zlé sny potkávají i ji. On je vídal, ty malé děti a jejich nic netušící rodiče z Mount Weather. Ve snech se mu objevovali skoro každou noc. První týdny byly nejhorší. Bál se chodit spát, protože se většinou probouzel druhý den ráno ještě unavenější, než když šel spát. Případně se probouzel uprostřed noci, spocený a vyděšený k smrti. Dával si za vinu jejich smrt a i když si to nerad přiznával, byl rád, že ji nenesl sám. Byl rád, že měl tenkrát toho osudného dne po svém boku právě onu blondýnku, která ale byla příliš zlomená na to, aby stála po jeho boku i teď. A neodpustil jí, že ho opustila, když ji nejvíce potřeboval.

Ale přesto ji chtěl zpět. Chtěl, aby, až vyjde ven a rozhlédne se kolem sebe, její tvář byla tou tváří, kterou uvidí jako první. Bral Clarke jako svého nejlepšího přítele. Jako spojence, který vždy bude stát při něm a bude mu krýt záda. Ale postupem času mu došlo, že Clarke udělá nejspíše všechno proto, aby ochránila své lidi. I kdyby ji to mělo stát život.

A pokud záchrana jejích lidí znamenala, že bude muset od svých lidí odejít, musela odejít. Bellam blondýně ale nabízel jinou variantu - že se přes své hříchy dostanou společně. A ona ho odmítla aniž by se nad jeho nabídkou zamyslela. To ho štvalo ze všeho nejvíce. Nedala mu ani šanci.

A tak každý den probíhal poměrně stejně - ráno vstal, zacvičil si, šel se vysprchovat, nasnídat, hlídal několik hodin u brány a poté měl zbytek dne volno. Většinou jej zakončil menší večeří, která mu byla přidělena, a nakonec se šel bavit s kamarády. Svůj, teď už dobře skrývaný, žal zapil několika sklenicemi piva, ulehl do postele a oddal se možným nočním můrám.

Jeho přátelé se absencí Clarke zdáli z počátku být také postiženi, ale brzy je jejich smutek přešel. Někteří tvrdili, že je to dost velká bojovnice na to, aby se se svou situací, se svými démony vyrovnala sama. Jiní chtěli na události z Hory zapomenout a tak hodili za hlavu i ji. Ale Bellamyho jeho vzpomínky pronásledovaly a nedokázal je zahnat pryč.

Pohled na naprosto zlomeného Jaspera, který se v průběhu pár měsíců změnil k nepoznání, mu také v přenášení se přes to všechno moc nepomáhal. Kluk známý pro svou dobrou náladu a humor již nebyl takový, jako předtím. Už nebyl plný života a Bellamy ho denně potkával v jídelně, sedícího za barem, kde do sebe lil jednu sklenici alkoholu za druhou. Jeho přátelé, především Monty, se ho snažili vtáhnout do každodenních radostí života, ale on je neposlouchal. Nehodlal si nechat pomoct. Pochyboval, že nějaká pomoc vůbec existuje.

Pro něj slovo radost nemělo žádný význam. Pomalu, ale jistě končil, a čím více propadal depresi, tím více vzpomínal na Mayu, na Clarke, dokonce i na Bellamyho a jeho a Clarčin společný čin, který jej připravil o jeho lásku. Nejspíše proto po vysokém kudrnáři házel jeden nenávistný pohled za druhým.

Bellamy ze sebe osušil všechnu vodu a oblékl se do šedého trička, volných kalhot a černých bot, a vyšel ven do prostředku kempu Jaha. Nebylo ani deset hodin, ale všude kolem něj se hemžilo mnoho lidí. Někteří spolu o něčem diskutovali, jiní se smáli. Počasí se toho dne vydařilo a slunce nemělo mnoho mraků, které by mu bránily ve vysílání paprsků světla na jinak blížící se zimou prochladlou zemi.

Vyrazil pomalým krokem k vysoké bráně, u které stál Kane společně s Abby a mluvili s hlavním velitelem vojáků. Probírali docházející zásoby jídla a dohadovali se se starším mužem o tom, kolik můžů je schopný poslat na lovení a sbírání dalších zásob.

„Kane, někdo tu musí zůstat, bůhví, jestli ti pozemští zase něco nechystají," oponoval zarostlému bývalému kancléři, který na něj vrhal naštvané pohledy.

„Bez jídla ti tvý muži za chvíli všichni padnou. Všichni potřebujeme jíst," poznamenal klidným hlasem Kane a natočil se směrem k Abby stojící se založenými pažemi vedle něj.

„Minule zemřeli tři naši muži."

„Minule tři naši muži byli tak pitomí, že lezli tam, kam lézt neměli."

„Kdo říká, že je zbytek lesa jejich?"

„Já to tvrdím, a jejich Komandérka. Nehodlám dostat se s nimi do dalšího boje," přitvrdil ve svém jednání s velitelem Kane. Abby jen kývala hlavou vedle něj.

„Ti pozemšťané-"

„Groundeři," opravil ho bývalý kancléř.

„Groundeři... Mají většinu lesa, v našich lesích už moc zvířat na lovení nezbylo... Uvědomujete si to, že ano, Kane?" zeptal se naštvaně prošedivělý muž a podíval se zpříma Kaneovi do očí. Ten stiskl rty k sobě a pokýval hlavou. Bellamy k hádající se trojici mezitím došel a přemýšlel, co by řekl na obhajobu...

Koho vlastně? Groundery nesnášel a především Lexu za to, že je zradila. Do boje s nimi se ale raději pouštět také nechtěl. Bylo mu jasné, že s jejich převahou v počtu mužů by neměli žádnou šanci je porazit.

„Můžu jít lovit taky, Kancléřko?" prořízl nepříjemné ticho po chvíli a podíval se na Abby, která mu věnovala zamyšlený pohled. Nakonec však kývla hlavou na souhlas.

„Tak to by bylo. Bellamy, sežeň pár dalších kluků, vemte si zbraně a jdětě lovit," rozhodl nakonec Kane, i přes nevůli velitele jejich můžu, a odešel rázným krokem někam do trosek Archy.

Bellamy by lhal sám sobě, kdyby tvrdil, že nedoufá v to, že narazí za branami kempu na blondýnu, kterou tak moc chtěl vidět. Odběhl proto co nejrychleji pro ostatní, počkal, až se otevře brána a poté se vydal přímo do lesa, který ležel mnoho metrů před nimi.