Přeji si

The Commander

„Clarke?" ozvalo se za jejími zády. Ztuhla a snažila se nadechnout, ale bála se udělat jakýkoliv pohyb. Na kůži ucítila ostrou bolest, jak se špička meče zabodávala do její kůže. Již podruhé v průběhu jednoho dne byla blízko smrti.

„J-já nejsem Clarke," vykoktala ze sebe a pomalu pootočila hlavou do strany. Ten hlas jí připadal povědomý, rozhodně ho už někdy slyšela.

„Otoč se," nařídila jí osoba stojící za ní a Andrea tak pomalu učinila. Bála se, koho před sebou uvidí. Mohl to být už opravdu kdokoliv - od Bellamyho Blakea po rozzuřeného Groundera.

Ale že před sebou uvidí zrovna tuto osobu, to opravdu nečekala.

„Lexa..." vydechla s úžasem a párkrát zamrkala jako by čekala, že zmizí stejně tak rychle, jako se i objevila. Samotná Lexa před ní stála. Ta Lexa, kterou obdivovala a přála si ji znát. A teď stála před ní.

Na obličeji se mladé komandérce po tvářích řinula černá bojová barva a zdobila zhruba polovinu jejího obličeje. Blondýna měla chuť se zasmát při vzpomínce na spojování Lexy s mývali, ale v onu chvíli chápala ještě více, proč tomu tak bylo. Prostředek čela velitelce Grounderů zdobil drobný ornament. Zřejmě se snažila o skoro až vražedný pohled, ale ten něco kazilo.

Andree přišlo, že to byl ten kus naděje, který v brunetě přetrvával. Kus naděje na to, že znovu uvidí Clarke. Což se nestalo, zase, a Lexyno zoufalství o něco vzrostlo. Dívku, do které byla zamilovaná neviděla již přes dva měsíce. Snažila se ji najít jakými koliv způsoby, ale zatím se jí moc nedařilo. Dokonce z čirého zoufalství, že by se blondýně mohlo něco stát, do lesů nasadila své vlastní lidi, aby se ji pokusili vystopovat a poté živou přivést k ní. Živou a zdravou.

Oblečení Lexy bylo od špíny a dlouhý, složitě upletený cop se houpal do poloviny jejích zad. Na první pohled působila drobně, ale Andree bylo jasné, že by ji žena stojící před ní dokázala zabít do deseti vteřin. Neměla žádnou možnost úniku, musela se s Lexou vypořádat sama jak nejlépe mohla. Jen neměla moc způsobů, jak to udělat.

„Jsi z Archy? Jsi mladá," zamyslela se nahlas Lexa a přejela dívku stojící před ní očima od hlavy až k patě. Poté znovu očima našla její obličej a na delší dobu se na něj zahleděla. Očima těkala po všech možným detailech její tváře, snad, jako by ji porovnávala s tváří Clarke.

A neskutečně jí ji připomínala. Barva očí, tvar tváře, vlasy, pomalu všechno. Přes malou škvírku mezi rty vdechla vzduch a snažila se přijít na to, zda má s blondýnou, kterou před pár měsíci zradila, vůbec něco společného. Andrea Clarke připomínala až moc na to, aby ji na místě zabila. Meč proto zastrčila zpátky do pouzdra za jejími zády.

„Nej- já nejsem z Archy, jsem z... No, to je jedno. Prostě nejsem z Archy," snažila se Andrea dát Lexe nějakou pořádnou odpověď, ale zastavila se v polovině první věty. Nedokázala přesně objasnit odkud je a obávala se, že by to pro ni mohlo znamenat nějaké trable. Bůhví, co si o ní Lexa teď bude myslet.

„Odkud tedy jsi? Z jednoho z mých klanůurčitě nejsi, vypadáš moc slabě na to, abys byla jednou z nás," odfrkla si bruneta a znovu si ji přeměřila pohledem. Snažila se z její tváře vyčíst jakýkoliv náznak slabosti nebo strachu, což se jí dařilo až příliš dobře na to, aby dívka stojící před ní byla Grounder. Rozhodně nepatřila mezi ně. Už jen její oblečení to o Andree řvalo na míle daleko.

„Jsem z... Jsem z Česka," rozhodla se nakonec blondýnka říct pravdu. Netušila sice, co na to řekne Lexa, a nebo jestli ji nezabije rovnou na místě o pár vteřin později, ale lhát by se komandérce neopovážila. Na to měla život až moc ráda.

„Česka? To je nějaký klan? Jsi z Azgedy?" Andrea si všimla, že Lexa cukla rukou a zpozornila. Měla pocit, že se připravuje na další tasení meče, aby ji mohla zabít. A poté dodala: „Poslala tě Nia?"

„Nejsem z Azgedy, jsem z Česka, to je země..." vyrazila ze sebe ihned Andrea, doufajíc, že jí to zachrání život. A zdálo se, že ano. Ale nevěděla, jestli za to mohlo objasnění jejího původu a nebo její, v Lexiných očích zřejmá, podobnost s blondýnou, kterou potkala den předtím.

„Clarke..." vyřkla jméno oné blondýny po chvíli, čímž okamžitě upoutala všechnu Lexinu pozornost. Mladší blondýna se pokusila pořádně nadechnout, ale když to nešlo kvůli strachu a zimy vládnoucí všemu kolem ní, rychle pokračovala v myšlence, kterou se snažila komandérce sdělit: „Dneska ráno jsem ji viděla, v lese. Chtěla mě zastřelit."

Přišlo jí morbidní, že po slově zastřelit se na Lexině obličeji objevil malý náznak úšklebku, skoro až úsměvu.

„Ano, to je jí podobné..." šeptla si sama pro sebe a stočila pohled k zemi. Rychle ho ale zase vrátila zpět k Andreiným očím a hluboce se do nich zadívala.

„Věřím ti. Myslíš... Myslíš, že bys to místo dokázala najít?" zeptala se jí a znovu se její výraz změnil na výraz vyplněný malou nadějí, že možná, ale jen možná dívku se světlými vlasy uvidí. Blondýně přišlo divné, že Lexa za tak krátkou dobu přistoupila na to, že ji nezabije nebo že s ní dokonce chce spolupracovat. Určitě tak nejednala často, muselo za jejím jednáním něco být.

Andrea nevědomě přešlapovala z místa na místo. Listí pod jejíma nohama praskalo, jak každé tři vteřiny došlapávala na jiné místečko na tvrdé, studené zemi. Měla největší chuť začít utíkat někam jinam, ale na druhou stranu si užívala přítomnost její oblíbené postavy. Užívala si pohledu na ní.

Lexe ale začínala docházet trpělivost. Položila jí otázku a tak na oplátku čekala, že se dozví nějakou odpověď, nejlépe kladnou. Nechtěla zažít další zklamání. Andrea mezitím přemýšlela, zda by ono místo v lese ještě dokázala zpaměti najít, ale pochybovala o tom. Při pohledu do Lexiny tváře však nedokázala říct ne.

„Jo, jo... Asi jo..." přitakala blondýna a v hlavě se rozmýšlela, co bude dělat, až ono místo bude hledat i o tři dny později, i když se na něm probudila teprve před necelým dnem.

Ale Lexe její souhlas stačil, usmála se a podívala se Andree zpříma do očí.

„Nechť je nám tato spolupráce oboum ku prospěchu," věnovala jí jeden ze svých upřímných pohledů a pravou dlaní dívce před ní přejela po rameni. Stále nemohla uvěřit podobě Andrei s Clarke, příšli jí to šílené. A hodlala udělat cokoliv proto, aby si dívku udržela po svém boku. Andrea sebou maličko cukla, když na sobě ucítila její dotek. Byla ve střehu, kdyby se ji najednou pokusila Lexa zabít, a nebo s ní provést cokoliv jiného. Nechtěla přijít o život a nedokázala po tak krátké době brunetě důvěřovat, i když se o to snažila. Na to viděla až moc dílů seriálu, ve kterém se její postava objevovala.

V seriálu skutečně obdivovala Lexino odhodlání udělat vždy to nejlepší pro své lidi. Snažila se být dobrou komandérkou, jednala tak, aby její činy odpovídaly její vysoké pozici, aby si zasloužila své místo na trůnu. A pokud k plnění jejích závazků patřilo zabíjení nebo činění obětí, splnila i to. Nejspíše to Andreu děsilo nejvíce ze všeho. Ale přes to všechno byla nesmírně šťastná za to, že je její spojenkyní, nebo čím to vlastně byla, právě Lexa.

Co když to místo ale nenajdu? pomyslela si vyděšeně, když o pár minut později vycházela nahoru kopec, po kterém se dostala do jedné z grounderských vesnic. Lexa cestu zdolávala poměrně snadno za jejími zády.

„Mé jméno je Lexa," představila se bojovnice blondýně ne tak hrozivným hlasem, jakým mluvila většinu času. Andree přišlo, jako by se ji Lexa snažila přinutit věřit jí. To chce Clarke opravdu tak moc najít?

„Já jsem Andrea," špitla a koutky rtů se jí stočily do malého úsměvu. Zrovna se představila samotné komandérce Lexe. A nejspíše ji čekalo mnoho dalších chvil strávených společně s ní. Blondýnka to sice neviděla, ale Lexa se na ni za zády usmála.