Přeji si

The hunger

Clarke seděla na velké posteli, zcela vysílená a na druhou stranu po dlouhé době odpočinutá. Den míjel den a ona potřebovala něco, co by ji zabavilo. A nebo spíše něco, co by ji odvedlo od jejích špatných myšlenek.

Už delší dobu chodívala měnit nalovenou zvěř a jiné věci k Niylah, starší grounderské ženě, která vlastnila výměnný "obchod" uprostřed lesa. Clarke tak získávala pro ni cenné věci, bez kterých by se v lese jen tak neobešla. Většinou si brala ze zásob starší blondýny s vlasy upravenými v dredy kožešiny, sítě nebo provazy. Jednoduše vše, co by ji mohlo o trochu déle udržet naživu.

Tentokrát se však situace změnila a Clarke skončila u ženy v posteli. Raději umlčila její řeči o Mount Weather, což bylo to poslední téma, které chtěla probírat, svými rty.

Lhala by, kdyby tvrdila, že si přítomnost jiné osoby neužila. Po dlouhé době cítila, jak je její kůže zelektrizovaná a teplá, a nevěnovala přílišnou pozornost tomu, že to bylo zrovna díky jejím dotekům. Možná to od ní bylo sobecké, že ji brala jen jako zpestření, ale blondýnka už opravdu potřebovala vypnout. A hodlala pro to udělat cokoliv.

Právě seděla probraná z další noční můry, které ji pronásledovaly skoro každý den. Někdy, když měla štěstí a byla příliš vysílená z celodenního lovení zvěře nebo čehokoliv jiného, nikdo ji ve snech nenavštěvoval. Nejspíše proto se snažila přes den dělat co nejvíce věcí mohla. Hlavně, aby byla večer unavená.

To samozřejmě znamenalo, že neměla mnoho síly nazbyt za dalšího světla. Nedovolovala si skoro žadný odpočinek a tak brala noc s Niylah jako něco vzácného. Něco, díky čemu přežije další den.

Položila si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. Niylah za jejími zády spokojeně spala. Clarke napadlo, jestli by se neměla rozloučit, ale pak ji napadlo, že ji blondýna nejspíše druhý den po svém boku v posteli nečeká. Nebo v to alespoň doufala. Rozhodně nechtěla přijít o svého jediného spojence, ke kterému si dokázala utvořit nějaké silnější pouto vyplněné důvěrou.

Potichu vstala a začala sbírat kusy svého oblečení. Rychle se oblékla a vyrazila ven z doupěte. Cestou očima hledala něco, co by jí mohlo být užitečné. Nakonec se pozastavila u většího nože a opatrně jej vzala do rukou. Nebyl tak ostrý, jak by si přála, aby byl, ale měla alespoň něco. Nedbala na to, že nemá povolení od ženy si zbraň vzít. Nejspíše by jí to stejně nevadilo - přeci jenom, Clarke se jí odvděčila poměrně jiným způsobem než kusem zvířecího masa. Nad toutou myšlenkou se Clarke musela pousmát. To už opravdu vyměňuje své tělo za věci nutné k přežití?

Brzy na to vyšla do vůně všudypřítomného lesa. Do tváře ji ihned uhodil studený vítr. Na nic nečekala a vydala se po známé cestě mezi stromy do jeskyně, kde přečkávala většinu nocí.

Jeskyně měla výhodnou pozici. Nebyla příliš daleko od řeky, která lesem protékala, a zároveň nebyla příliš blízko profláklým cestám, které by nezvané hosty mohly dovést přímo k ní. Rozhodně nestála o to, aby ji našel někdo z Grounderů nebo dokonce ze samotné Archy.  Už nechtěla zabíjet další lidi. S každým zabitím se cítila hůř a hůř.

Zrovna, když šplhala do kopce směrem ke své jeskyni, zabloudila myšlenkami k blonďaté dívce, které mířila na hlavu pistolí. Cítila se kvůli tomu provinile. Mířila na hlavu, nejspíše, bezbrannému dítěti. Spíše ji však upoutal její vzhled. Vypadala až moc jako ona. Clarke napadlo, jestli má také vraždami protkanou minulost. Jestli někdy musela čelit někomu, kdo ji chtěl připravit o život, proti komu musela bojovat vší silou. Zda unikla spárům samotné smrti, jako to Clarke udělala už mnohokrát.