stockholm syndrome (✓)

Lepší by bylo, kdybys vypadl ty

„Pavle, takhle to dál nepůjde!"

křičel na mě Štěpán. Nemám tohle rád. Hádky se svým nejlepším kamarádem. Bratrem. Většinou se hádáme, kvůli tomu samému. Buď mám blbou náladu a jsem na něho hnusný nebo semnou chce něco natočit, ale já na něho nemám náladu nebo čas (nechce se mi).

„Nedokážeš se přenést přes mé nálady?"

„Ne, o to nejde. Jde o to, že tu máme fungovat jako tým. Ale ty tak vůbec nefunguješ."

„S tebou to nejde."

„Cože? Takže to je jako moje chyba? Snažíš se mi to říct?"

„Jo, je to tebou."

„A co s tím chceš jako dělat? Opustit nás?"

„Lepší by bylo, kdybys vypadl ty!"

zakřičel jsem na něho a šel jsem kolem něho ke dveřím. Začal jsem se obouvat a zavazovat si kaničky. Chtěl jsem jít běhat a vyčistit si myšlenky. Asi jsem to trochu přehnal. Mé naštvání se proměnilo ve zpytování svědomí, když jsem slyšel, jak na mě Štěpán volá zoufalým hlasem. Bylo mu to líto a hlavně ho bolelo, co jsem řekl. Už tak si připadá, že je tu z mé strany nechtěný a teď jsem mu jeho domněnku potvrdil. Není to tak. Zavřel jsem dveře a vyšel ven. Ze začátku jsem se rozklusal a běžel jsem kolem parku. Bohužel mobil jsem nechal doma, takže nebudu moct poslouchat písničky. A vracet se fakt nechci. Teď ne. Na to, že tam svítily lampy, byla tam tma. Nevadilo mi to. Lépe se přemýšlí ve tmě. I když bylo dost nepříjemné běžet a nevidět, kam běžím. Zpomalil jsem. Došly mi síly. Většinou se mi to nestává. Mám výdrž. Bude to asi tím, že jsem se nerozcvičil. Připravoval jsem se opět se rozběhnout, ale ucítil jsem něčí ruku s nějakým vlhkým ubrouskem u mého nosu a pusy. Chtěl jsem se otočit, zjistit, kdo to je a případně utéct. Byl to velice pevný stisk. Nadechl jsem se. Náhle jsem pocítil únavu. Než jsem udělal to, co jsem před chvilkou chtěl, pár krát jsem mrkl víčky, než se úplně nezavřely a upadl jsem do spánku tvrdým dopadem na zem.