stockholm syndrome (✓)

Bylo mi jedno, že...

Probral jsem se plný síly a s daným cílem. Uniknout. I přes strašlivou bolest nohou jsem vstal a rozhlédl se po pokoji. V pokoji semnou nebylo nic jiného než dveře, topení a žárovka. Začal jsem hledat a přemýšlet, čím se osvobodím. Chůze byla těžká. Měl jsem pocit, jako bych na nohách měl kusy kovu. Kotvy. Něco, co mě tlačilo dolů. Prohledával jsem každý kout pokoje, než jsem si všiml, že podlaha nedrží tak úplně k zemi, než by měla. Snadno se to dalo rukou odtrhnout. Udělal jsem ještě jedno kolečko v místnosti a postupně odkrýval lino. U topení jsem narazil na zlatý poklad. Sponka. Taková ta dlouhá černá. Myslím, že se tomu říká i pinetka. Byla to moje naděje. Teď mít štěstí. Nikdy jsem to nedělal. Strčil jsem pinetku do zamku a kroutil s ní. Ve filmech to vypadá tak lehce. Kroutil jsem doleva, doprava. Ale nic. Začal jsem se vztekat. Dával jsem nahlas najevo, že mě to štve. Můj vztek přerušil zvuk a vrzání schodů. Jde sem. Sponku jsem si schoval do kalhot a vrátil jsem se na místo, kde obvykle sedím nebo ležím. Zkrátka, kde je na mě zvyklá. Otevřela dveře a pohlédla na mě.

„Co to tu děláš?"

„Nic."

„O co se snažíš?"

„O nic."

„Tak proč tu řveš?"

„Špatný sen."

„Probrání ti nepomůže."

„Jak, jak to myslíš?"

„Jeden špatný sen teď prožíváš."

usmála se a odešla a já doufal, že můj vztek už nadále nebude řešit. Odchází tak, že otevře velké kovové dveře. Jsou otevřené, nezamyká je. Pak předpokládám, jsou schody nahoru. Možná k mé budoucí svobodě. Vytáhl jsem sponku a znovu se pokoušel otevřít zámek. Musí to jít. Je starý, zrezivělý. I amatérovi jako jsem já. Kroutil jsem a snažil napodobovat otevírání klíčem. Byl jsem unavený. Opět. Nedokážu říct, jak dlouho jsem přesně nejedl. Nerozeznám den od noci. Tady je pořád stejně. Slabé světlo, které mě uspává a číní slabým. Naposledy jsem strčil a otočil. Tentokrát to bylo jiné. Povedlo se. Zámek povolil. Dopomohl jsem si rukami a ucítil jsem úlevu na svém kotníku. Vstal jse a šel jsem ke dveřím. První jsem poslouchal, jestli není něco nebo někdo za němi. Nic jsem neslyšel. Bylo ticho. Ticho, které bylo tak nesnesitelné. Ticho, které tak moc křičelo. Otevřel jsem a viděl jsem schody. Stoupal jsem po nich nahoru k malým dvířkům. Vrzaní nebo možné zastavit, ale zmírnit. Šel jsem pomalu. Skoro jsem nedýchal. Zatáhl jsem za kliku u dvířkách a otevřel je. Ucítil jsem vzduch. Normální. A světlo. Denní. Vylezl jsem z té díry a rozhlédl se. Viděl jsem svůj cíl. Hlavní dveře. Tedy tak vypadaly. Bylo mi okolí fuk. Rychlým krokem jsem k nim doklusal a otevřel. Vítr mě ovál a já viděl les. Krásný les. Hluboký les. Rozklusal jsem se ven. I přes bolest jsem se snažil do nejrychleji odsud vypadnout a vrátit se domů. Za rodinou. Za Radkem. Za Štěpánem. Za fanouškama. Všechno bylo kluské. Asi včera pršelo. Náhle jsem ucítil škubnutí a bolest. V ústech jsem citíl hořkou, vlhkou a nechutnou chuť. Bláto. Spadl jsem. Nohy mě bolely víc. Podíval jsem se o co jsem zakopl. Dlouhá tyč. Kde se tu vzala tyč? A nebyla tu jen jedna. Kolem mě jich bylo více. Nezamýká dveře a nechá mě utéct, ale zmrzačí mě pastmi před domem. Chytré. 

„To bylo hloupé."

objevila se zamnou ta žena. Plazil jsem se dál od ní, i když jsem věděl, že to je zbytečné.

„Vážně sis myslel, že utečeš?"

přistoupila ke mně blíž. Dívala se mi do očí. Topil jsem se v nich.

„Ano."

„Nebuď tak naivní."

dala mi ruku na líčko. Usmála se. Čas jakoby se zastavil. Stejně tak bolest. Druhou ruku mi dala ke krku. Byl jsem tak mimo z ní, že mi bylo i jedno, že v ní něco drží. Bylo mi jedno, že něco říká. Bylo mi jedno, že to byla injekce. Bylo mi jedno, že to do mě píchla. Bylo mi jedno, že...