stockholm syndrome (✓)

O nás

Čekal jsem v autě asi pět minut. Předpokládám, že balí věci. Co se děje? Jsem zmatený. Určitě si ze mě dělá prdel, chce se mě zbavit a tohle auto nechá vyhodit do povětří. Ne stačí. Asi jsem moc unavený. Náhle se vedle mě objevila splašená Kačka.

„Běž si sednout zlatíčko."

poslala Paťu si sednou dozadu s rukami plnými taškami. Sedla si, nastartovala auto a rychlostí blesku vyjela od chaty hluboko do lesů. Do temnoty půlnočních lesů. Byl jsem chvíli potichu a pozoroval Kačku. Soustředila se na jízdu, ale jejím cílem bylo uniknout. Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale bál jsem se. Bál jsem se odpovědi. 

„Kači? Já se těch stromů bojím."

promluvila do ticha Patricie.

„Neboj zlatíčko. Zavři oči a spinkej. Až tam budeme, bude všechno v pořádku."

„Až budeme kde?"

otázka, která mi vrtala hlavou, vyslovila Paťa. Otočil jsem se víc k ní a čekal na odpověď. Dávál jsem jí tak znamení, že na to čekám také.

„Co nejdál odsud. Někam do hotelu."

„Proč?"

tentokrát jsem se zeptal já.

„Jsou tu. Policajti. Jsou na lesních cestách a prohledávají to tu. Za chvilku by došli i na naši skrýš. Nechci riskovat mé chycení, ztrátu mé sestry a tebe."

chytl jsem ji na ruku, kterou držela volat. Jemně, aby nezatočila pryč z cesty. Podíval jsem se jí do očí.

„To zvládneme."

Nedokážu říct, za jak dlouho jsem tam byli, protože jsem usnul. Probudila mě až sama Kateřina, ať vystoupím a pomůžu jí s věcmi. Vzal jsem věci a následoval její kroky do ubytovny. Taková stará ubytovna, která vypadala, že se brzo rozpadne. Vešli jsme dovnitř. Paní za pultem, recepční, byla velice milá stará paní. Klíčky od pokojů plnily všechny háčku. Jsme jediní hosté? Nechtěl jsem se ptát, jediné co jsem chtěl udělat je zalést do pokoje a promluvit si s Kačkou. O tom co bude dál. O nás. Kačka zaplatila a předemnou byli schody nahoru. Překonali jsme je společně s mou rodinkou. Všechno se potom seběhlo hrozně rychle. Kačka uložila Paťu do postele a vybalila pár oblečení. Kvůli únavě potom tašky odložila a spadla do manželské postele.

„Unavená?"

„Moc. Bojím se o nás."

sedl jsem si k ní na postel. Chytl jsem jí za ruce. Oba dva sedící jsme se na sebe dívali. Jenom já a ona. Pohlcovaly mě její oči.

„Teď jsme v bezpečí, daleko."

„Potřebuji tě teď."

přiblížila se ke mně a naše rty se po chvíli ticha spojily. Při líbání jsem jí shodil pod sebe a abych ji nezalehl svým tělem, držel jsem se jednou rukou nad ní. Měl jsem na ní chuť . Na její try. Na její tělo. Strhl jsem jí tričko a stiskl ji prso. Usmála se do polibků. Tohle miluji. 

„Pavle, vedle spí sestra."

zašeptala a odtáhla se ode mě, když jsem ji konečky prstů sjížděl po bříšku dolů.

„Myslím, že dlouho spát nebude."