stockholm syndrome (✓)

Opravdu ji zbožňuji

Ráno jsem se vzbudil. Svou levou ruku jsem natáhl a nahmatal prázdé místo, kde by normálně měla být Kačka. Vstal jsem. Z rychlého vstaní mě zabolela hlava. I když mě Kačka krmila a snažila se mi vrátit stravovací návyky, přesto všechno jsem nejedl jako dřív a jakmile jsem neměl pravidelně malou dávku jídla, bylo mi špatně. Možná teď bych se měl najíst nebo napít. Měl jsem namířeno do pokoje, kde spala včera Patricie. Možná tam Kačka bude. A měl jsem pravdu. Seděla tam a snažila se namluvit Paťi naděje na lepší budoucnost.

„Děje se něco?"

trochu jsem se překvapil, když jsem tak vtrhl do pokoje. Obě dvě ke mě pohlédly a promluvila Kačka.

„Nemůžu jet pro ty prachy do té chaty a nemůžu si je ani vyzvednout na to místo. Je to moc riskantní."

„Co budeme dělat?"

trochu mě to vyděsilo, ale přeci musí být způsob, jak dostat peníze.

„Bojím se to vyslovit."

„Muč mě."

„Cože?"

oči zvětšila v šok.

„Muč mě a zařiď, aby peníze poslali někam jinam, kde to bude v bezpečí."

„Nebudu riskovat, že se znovu odstěhujeme."

„Musíme to aspoň zkusit."

bylo mi jedno, jak moc to bude bolet. Pro ni bych to vydržel. Opravdu ji zbožňuji.

„Já půjdu něco ukradnout a ty tu zůstaneš s Paťou."

„Ani náhodou! Krást nebudeme."

tak přeci poklesnout nemůžeme ne? Protože mučení a kradení je úplně jiná liga.

„A co nám zbývá?"

rychle se zvedla a hlas zvedla. Bylo toho na ní moc.

„Kači, to zvládneme. Jako všechno okolo. Zařídím to. Dělala si všechno pro mě, tak teď mě nech, dělat všechno pro tebe."

mrzí mě, že musím krást. Mrzí mě, že jsem se  dostali do téhle situace a já se musel snížit ke krádeži. Ale pro ni vše. Opravdu ji zbožňuji.

„Ne, tohle ne. Pavle sedni si. Já to zvládnu."

„Nech se na chvilku nést, princezno."

utišil jsem jí dlouhým polibkem. Byl to i polibek na rozloučenou, protože jsem se chystal odejít a nečekal jsem na odezvu od Kačky. Prostě jsem šel.

Při východu ven jsem pocítil strach? Opravdu tohle chci udělat? Zvládnu to? Co když mě chytí? Co kdybych teď utekl za klukama? Jde vidět, že mi fakt věří. Že její důvěra ke mně je velká. Přece jsme spolu nějaký ten pátek. Nervózní jsem šel do nejbliží benzinkové stanice a nasadil si kapuci a na obličej obvázal kus šály. Mé břicho volalo o potravu. Opět je tu ten pocit, ale zatím slabší. Mnohem slabší. Myslím, že to bylo i z nervozity. Nemůžu. Tohle nemůžu udělat. Jsem tak slabý? Nebo spíše tak dobře vychovaný? Vratil jsem se rychle domů.

„Nejrychlejší zloděj světa."

pohlédla na mě s humorem Kačka. Já jen měl výraz, který se ani nedal popsat.

„Jsem slaboch, tohle nedokážu."

„Nejsi, okradnout něco tak veřejného je vždy těžké. Lepší by bylo okradnou pár domů."

„Není jiný způsob?"

„Není."

„Co třeba, kdybych se vrátil a řekl bych, že jsi mě vysvobodila nebo tak něco?"

„Snažíš se z toho vyvlíknout?!"

zařvala. Nedostatek jídla se začíná projevovat.

„Ne, já jen...bylo by to lepší. Pro nás všechny."

„Nebudu to riskovat."

snažil jsem se najít jakékoliv jiné řešení, než tohle. Myšlenkami  jsem byl úplně jinde, proto mě vylekalo, když mě Kačka chytla za ruce. Pohlédla mi do očí skoro stejné barvy.

„Pavle, nemáš na výběr."

očarovala mě. Mám na výběr třeba útect a mít svobodu, ale nedokážu jí opustit. Smířit se s tím, že už ji neuvidím.Opravdu ji zbožňuji.

„Tak vykradneme domy."

řekl jsem tu větu klidně. Jako kdybych řekl, jo zlato půjdeme nakoupit, pak se stavíme na zmrzku a po cestě vykrademe pár domů.

„Miluji tě."

„Miluji tě.

Měli jsme v plánu vyraz, až se bude stmívat. Kačka mi řekla kam přesně půjdeme, tedy jenom řekla o lidech, kteří v té ulici bydlí. Uložila Patricii a po pár minutách usnutí jsme mohli vyrazit. Nasedli jsme do auta a cestou nas potichu dopravázelo rádio. Klidné písničky mou nervozitu zvyšovali. Kačka si toho všimla.

„Tohle zvládneš. Tentokrát ano."

Povzbudila mě. Její obavy byli opravdu odlišné. Zatím co já jsem se bál, že mě chytnout nebo že se mi něco bážného stane, ona se bála o Paťu, protože byla sama doma. Nic jsem ji neodpověděl. Zbytek cesty byl dlouhý a tichý. Utápěl jsem se v myšlenkách. Srdce mi bušilo jako bomba, co za chvilku udělá to, k čemu byla sestrojená. Přemýšlel jsem o Kačce. Tohle není dobrá budoucnost. Přece Paťa bude muset chodit do školy a nemůže do školy chodit její sestra s kriminální minulostí. Chtěl bych to změnit, ale bojím se, že když se o něco pokusím, ztratím ji. Pak je tu má rodina. Jistě jim chybím a trápí se. Kdo ví, co si myslí. Ale jak znám mámu, ta stále věří, že žiju. Mrzí mě, že je díky Kačce už asi neuvidím. Pak je tu Radek a Štěpán. Ty to zasáhlo asi nejvíce. Přišlo o spolubydlícího. V tom domě se nechodí jako dřív. Kdyby věděli, kde jsem a co jsem si prožil. Stále mám v hlavě ten poslední rozhovor se Štěpánem. Jak brečel bolestí. Nebo to video. Fanoušci...kapitola sama pro sebe. Oni mě potřebují. Vím, že někteří mě mají za vzor. I když nic jiného než hraní a streamování nedělám. Mají mě rádi. Někteří i milují. Přece tyhle nemůžu opustit. Už teď je mučím. A jsou to oni, kdo by takhle zlepšili život. Všechno tohle nechám jít? Všeho se zdám pro Kačku?  Odpověď mě děsí, i když ji neznám. Náhle se to všechno stoplo. Dojeli jsme na místo.

„Tohle sídliště."

vystoupili jsme z auta. Kačka vzala zbraň a dala si ji dozadu, do kalhot. Trochu jsem se polekal. Tohle může dopadnou hodně špatně. Ta zbraň se může obrátit proti nám. Neřekl jsem nic a otočil jsem se jinam. Přece nechci působit jako slaboch po druhé. Tohle sídliště mě přimnělo na úplně jiné myšlenky. Tady jsem byl. Tady to znám.

„Kde to přesně jsme Kači?"

Kačka se otočila a trochu polekaně řekla.

„Ani nevím kde, jen tohle je dobré místo na vykradení. Takové klidné."

klepal se ji hlas, ale snažila se hrát to na klidnou.

„Mám pocit, jako bych tu někdy byl."

opět jsem se rozhlédl a zaměřil se více na domy a světla. Už to poznávám...tady bydlím.

„Promiň Pavle, ale není jiná možnost."

křikla na mě šeptem, když jsem se otočil, co ji dalo náznak, že jsme si vzpomenul.

„Děláš si legraci? Nemůžu vykrást vlastní dům!"

„No právě. Vlastní! Můžeš se v tom nejlépe orientovat a víš, kde mají peníze."

„Nemůžu vykrást Štěpána a Radka! Zbláznila ses?"

přeci tohle nemůže být jediná možnost. Navíc to od ní slychávám dost často teď.

„Jenom si mě využila!"

„Pavle! Udělej to pro mě. Pro nás."

tohle mě zasáhlo. Přece došli jsme a dojeli tak velkou cestu. Nemůžu to teď zrušit. Musím udělat to, co musím. Ať mě to stojí cokoliv. Opět mi přivedla jiné myšlenky. Opravdu ji zbožňuji.