stockholm syndrome (✓)

Pro štěstí

Ruce jsem dal ke krku a sundal si řetěz, který nosím dlouho. Nikdy bych ho nikomu nedal, ale tohle je jiné.

„Pro štěstí."

Dal jsem jí ho na krk a zezadu zapnul. Políbil jsem jí, jakoby to bylo naposled. Akce začíná. Kráčel jsem pomalými a nejistými kroky ke svému obydlí. Byl jsem nervóznější než kdy předtím. Opravdu tohle dělám? Jdu vykrást vlastní dům? Není tohle sen? Byli jsme pod okny vedle vchodových dveří. Skrčení. Kačka připravena, ale já byl spíše připraven na to utéct.

„Naváděj."

šeptla Kačka. Potichu jsem se plížil do druhý konec plotu u zahrady. Má spolupachatelka zamnou. Měl jsem namířeno ke sklepu, kde bychom se dostali na zahradu a pak si dávat pozor, jestli nás neuvidí sousedé, protože my tu zahradu sdíleli společně. Dveře do obyvacího pokoje by měly být otevřené. Kluci je nechávají otevřené, protože  si myslí, že by k nám nikdo nešel. Nikdo neví, že se dá prolézt přes sklep tou dírou, co je nalevo od dveří. Stačí trošku zatáhnout a pár dřívek je dole a je tu volná cesta. Dokonalý návod, jak nás okrást. Nebo zabít.

„Ten musíš být opravdu nenápádná a tichá. Na té zahradě tě může zahlédnout kdokoliv z našich sousedů."

„I kluci?"

„Ne to pochybuji, streamují."

„Dobře."

usmála se a čekala, až půjdu. Vyrazil jsem opratrným krokem na zahradu, snaže se nedělat hluk. Za sebou jsem slyšel Kačku. Chtěl jsem se ohlédnout. Zkontrolovat, jestli nás někdo nevidí, ale věděl jsem, že se nesmím zastavit. Musím pokračovat. Musím jít dál a vykrást náš dům. Jít proti své vůli. Když jsme byli za půlkou už jsem nebyl ve skrčení, ale vstal jsem za účelem otevřít dveře. Prosím, ať jsou otevřené! Prosím, ať někdo není v kuchyni. I když by nás neslyšel, bylo by to riskantní. Protože tohle vůbec není risk... Mé modlitby byly vyslyšeny, což jsem ani nečekla vzhledem k tomu, jak špatnou karmu budu teď mít. To je to nejhroší, co se vám může stát. Musíte něco udělat, i když víte, že to je špatné, protože to děláte ve jménu lásky. Někdy není ta nejlepší cesta ta nejlehčí. Nebo třeba legální. Otočil jsem se a viděl Kačku, jak potichu zavírá dveře. Zvládli jsme to... Cítí se takhle každý  zloděj, když se mu to povede? Je tohle ten pocit? Cítím se, jak zrádce. Ale dost sebelitování. Je načase se sebrat. Držet hubu. A krok.

„Kam teď?"

zašeptala Kačka. Byla hodně blízko. V obyváku, kde jsme se nacháteli, byla tma. Jediné světlo, které by nám pomohlo, byla naše baterka. Ale to je přece moc riskantní...

„Doleva. U krbu. Pak půjdeme do kuchyně a nakonec nahoru do mého pokoje."

vysvětloval jsem jí můj plán a mával jsem s rukami, i když jsem věděl, že je nevidí. U krbu byly cennosti, v kuchyni peníze a v mém pokoji všechno co jsem znovu chtěl vidět. Držel jsem Kačku za ruku. Držela se těsně u mě. I přes tu tmu jsem věděl, kam šlapu a jak jsem daleko. Náhlé jsem ucitíl teplo. V krbu byl oheň. Před pár minutami ještě ano. Někdo ho zhasl. Nebo vyhasl sám. Cítil jsem ty věci k ukradnutí. Stačil dotek a věděl jsem, co to je. Různé věci z akce. Kusy dřeva, kde byli vyryté naše přezdívky. Herdyn, Baxtrix, Wedry... Konec bydlení. Konec přátelství. Konec streamování. Konec všeho.

„Máš něco? Dávej to do pytle."

cítil jsem, jak se natáhle a přes záda sundala zatím prázdný pytel. Všechno jsem to nahmátl a hodil to tam. Jsem rád, že byla tma. Aspoň si Kačka nevšimla mého výrazu. Nechtěl jsem to dělat, ale mé tělo ovládalo něco jiného. Něco, čemu bylo jedno, jaké tohle má následky. Ale nesmím zapomenout držet hubu. A krok.