stockholm syndrome (✓)

Jenom křič, pros o pomoc a breč

 Otevřel jsem oči. Tohle nebyl spánek. Bylo to spíše jako mrknutí. Seděl jsem na židli. Přivázené nohy i ruce. Seděla přede mnou. S mobilem v ruce a nožem. Strašně mě bolelo břicho, měl jsem pocit, jako by se stahovalo. Jako by ho někdo luxoval. Luxoval prázdnotu. 

„Dobré ráno."

usmála se a posunula si židli blíže ke mně.

„Zahrajeme si hru."

v mobilu co si naťukala. Pochopil jsem, že někomu volá, potom co jsem slyšel vyzvánění.

„Jenom křič, pros o pomoc a breč."

nařídila mi. Bál jsem se. Když něco takového řekla, vždycky to značí jedno. Bolest.

„Halo?"

řekl hlas v telefonu. Byl mi povědomí, ale nemohl jsem si vzpomenout. Soustředění na hlas mi bránila bolest nohou, hlavy a břicha. A celková bezmoc. 

„Jak moc máš rád svého kamaráda?"

řekla. Pochopil jsem to. Volá někomu známému. 

„Cože?"

začal řvát. Tohle pomatené řvaní znám. Štěpán. 

„Štěpáne!"

zařval jsem. 

„Pavle? Kde si? Jsi v pořádku? Co ti tam dělají?"

„Jsem někde v l-."

„Ticho!"

přerušila mě.

„Zeptám se tě ještě jednou. Jak moc máš rád svého kamaráda?"

„Uděláš mu něco a zabiju tě!"

„Než mě najdeš, zabiju já jeho."

napřáhla se a podla mi nůž do nohy. Začala krvácet. Opět. Začal jsem křičet bolestí. Mé stehno bylo v plamenech. Otevřela i rány po bičování. Nechápal jsem, proč to dělá. Jen kvůli penězům? 

„Co mu tam děláš? Nech ho na pokoji. Radek zavolal policii!"

nůž v mém stehně posunula blíž k sobě a tím mi donutila víc křičet. Rozrezávala další jizvy po bičování. 

„Štěpáne pomoc!"

volal jsem o pomoc. 

„To bude v pohodě. Já se k tobě dostanu. Budeš doma."

„Štěpáne, ani nevíš, jak se krásně do něho řeže nůž."

jakoby s pýchou řekla. Vzlykl jsem. Slzy se kutálely a padaly na raněné místo. 

„Ne, Pavle ne."

vzlykl i Štěpán. Slyšet, jak jeho kamaráda někdo mučí, není nic pěkného.  Hlavně potom, co jsme si naposledy řekli do očí. Mám pocit, že za chvilku omdlím.

„Je to přece tvoje chyba Štěpáne."

mluvila dál. Slyšel jsem, jak to Štěpána bolelo. Mě fyzicky a ho psychicky. Slova občas bolí více.

„Ne, není."

„Je to všechno jen tvá chyba! Nikdy by tu nebyl, kdyby si ho nenaštval. Kdyby ses nepřištěhoval!"

křičela na něho. Slyšel jsem Štěpánův vzlyk. Slyšel jsem, jak se hádají. Jak zoufale řve. Řval o pomoc, občas jsem slyšel i Radka. Litoval jsem toho, co jsem řekl ještě víc, než předtím. Tohle si nezaslouží. Na tuhle bolest je moc malý. Nezvládne to. Mám o něho víc strach než o sebe. Ale pokud se něco stane mě, stane se něco Štěpánovi a dalším lidem, kteří mě sledují. Radek ho musí podržet. Je silnější. Bolelo mě to, ale uklidnit jsem ho nemohl. Byl jak malý. Víc řezala a já víc křičel bolestí. 

„Pavle, dostaneš se domů, slibuji!"

skrz slzy na mě zařval. 

„Pošli peníze, jako minule."

řekla a típla telefon. Obvázala mi ránu, šla ke dveřím a podívala se na mě. Ten její úsměv.

„Dobrou noc."

V hlavě jsem měl jediné.

Dostanu tě domů, Slibuji!

Slibuji

Slibuji...