stockholm syndrome (✓)

I sůl vypadá jako cukr

Probudil jsem se silnou bolestí hlavy. Celkově mě bolelo celé tělo. Byl jsem v nějaké temné místnosti. Jediné světlo byla malá žárovka trčící ze stropu. Nesvítila dost silně. Na svém kotníku jsem měl řetěz asi proto, abych neutekl. Ale proč? Slyšel jsem otevření dveří a pak kroky po schodech. Došlo mi, že jsem ve sklepě. Objevila se tam osoba. S kapucí na hlavě, v jedné ruce bič a v druhé kameru. Nahrává si mě. Co bude dělat teď? Znervózněl jsem. Nemluvil jsem.

„Konečně ses probral."

řekla osoba nesrozumitelně. Před pusou měla šátek. Stále jsem nepromluvil. Ani slovo.

„Nebudeš mluvit? Fajn, za chvilku budeš křičet bolestí."

zachechtala se. Jak křičet bolestí? Dostal jsem ještě větší strach. Kde to jsem, co se to děje? Umřu? Tohle je drsná karma za Štěpána.

„Dívej se do kamery a opakuj po mně. Pošlete sto tisíc nebo zemřu."

„Ne, nikdy!"

nějak se ve mně objevila odvaha promluvit a zakřičel jsem. Tušil jsem, co mě čeká, ale tohle dělat nebudu. Osoba se jen tiše zasmála a napřáhla po mně bič.

„Jak chceš."

švihla mě. Po rameni, po nohách. Strašně to bolelo. Křičel jsem, ale pokračovala dál. Jako nože. Nevěděl jsem, jak to mám zastavit. Každou bolestí se moje snahy, o to zvednou se, rozplynuly.

„Prosím dost! Udělám to. Slyšíš? Udělám to!"

viděl jsem mé nohy zakrvácené. Strašně to pálilo. Každé pohnutí štíplo. Tohle byl můj trest a něco mi říká, že není poslední. Celou tuhle podívanou natáčela. Jsem tak slabý.

„Dělej!"

zakřičela, když jsem dlouho neodpovídal. Nadechl jsem se.

„Pošlete sto tisíc."

„Nebo?"

„Nebo zemřu."

chytl jsem se za nohy snažíc se nohy zbavit bolesti. Snažíc se je uklidit.

„Proč já?"

vzlykl jsem. Nechtěl jsem. Nebrečím. Nikdy. Já ne. Ale ta bolest, tak silná. A to je jenom bičování. Bylo jasné, že tu mám mnohem více věcí.

„Ostatní za tebe dají hodně peněz."

sundala si kapuci. Ta osoba byla dívka. Měla středně krátké blond vlasy. Modré oči. Jako dno oceánu. Vypadala jako anděl. Jak může někdo, kdo takhle božsky vypadá, být takový tyran. Tady je jasně vidět, že vzhled není vše. I sůl vypadá jako cukr. Bože sůl. Bax. Tolik mě to mrzí. Kdybych neměl tak hroznou náladu. Kdybych mu neřekl tak hroznou věc. Kdybych neutekl. Doslova. Co když ho už nikdy neuvidím? A byla to poslední slova? Tohle se nemělo nikdy stát. Dívka odešla a já místo sedu jsem si lehl. Nohy jsem narovnal. Klepal jsem se. Myslel jsem na všechno, co jsem mu řekl. Celý náš rozhovor. Přehrával se ve mně. Pořád a pořád dokola. Zavřel jsem oči a únavou z bolesti jsem usnul.

Druhý den jsem vstal a hned jsem věděl, co budu dělat. Pokusím se utéct. Je to holka. Jsem určitě silnější. I když ji opravdu obdivuji, že takového macka jako já odnesla až sem. Může jich tam být více. V plánu mám celý den pozorovat, co všechno dělá, případně dělají. Jestli zamyká ty malé dvířka, kterýma chodí sem a nahoru. A hlavně to nejdůležitější. Musím si otevřít ten zámek u řetězu na mém kotníku. Vypadal dost omšele, takže by to nemuselo být těžké, ale těžké bude najít, čím to otevřu. Pokud tohle nevyjde a chytí mě, umřu.