stockholm syndrome (✓)

Teď už bude všechno lepší. Slibuji

Tohle probuzení bylo zatím nejlepší. Spal jsem v útulné manželské posteli. Probudila mě vůně jídla. Rozhlédl jsem se. Naproti posteli, kde jsem spal, byl stoleček s čerstvými lívanci pomazané Nutellou a šlehačkou. Byla to krása. Vedle stolečku seděla blondýnka. Po včerejšku Kateřina. 

„Dobré ráno."

byl jsem překvapen. Nejdřív mě tu mučí, řeže do mě a psychicky ničí mě i mé kamarády a najednou tohle?

„Měl by ses najíst."

„Co tak najednou?"

„Nechci tě nechat vyhladovět."

podala mi lívance. Napadla mě také myšlenka, že jsou otravené, ale upřímně...bylo mi to jedno. Chtěl jsem se najíst. Vzal jsem první kus a upadal do toho blahoženého pocitu. Jak se mi lívance rozpouští na jazyku. Bylo to uspokojení mých chuťových buněk. Orgasmus. Kateřina se trochu uchechtla. Nedivím se. Pohled na mě vám připomněl jezení prasat. Musel jsem se hlídat. Když dlouho nejíte a pak se přeplníte zničeho nic, je to opravdu špatné pro žaludek a bolí pak ještě více. Možná proto mi toho dala méně. Ona se stará? Po dojezení jsem k ní promluvil.

„Děkuji. A ten včerejšek. Mrzí mě to."

„Ani nevíš, co tě mrzí."

„Dokážu si to domyslet z toho rozhovoru."

„Promiň, že jsem tě mučila, ale já, tedy my, potřebujeme peníze."

„Tohle nebyl zrovna nejlepší způsob."

snaží se ve mě vyvolat lítost, abych její omluvu přijmul? Tohle nepůjde.

„Já vím."

„Jsem rád, že jsi si toho vědoma."

potom co jsem tohle vyslovil, dostal jsem nápad. Budu na ní milý a řeknu jí, ať si sežene práci. Případně jí pomůžu najít nějakou. A potom mě pustí, když slíbím, že ji neprásknu.

„Co takhle si najít práci?"

„Teď opravdu nemůžu, musím dokončit, co jsem začala."

„Kdyby sis našla práci a mě pustila, přísahám, že bych to nikomu nikdy neřekl."

„Nemám důvod ti věřit."

„Jak chceš, ale mohla sis zajistit lepší budoucnost."

snažil jsem se hrát hru. Po jídle jsem dostal trošku rozum a začal jsem přemýšlet. I když jsem měl stále hlad. 

„Mám jiný plán."

„Jaký?"

„Na tom teď nezáleží, ale potřebuji od tebe něco."

však jasné. Dala mi jídlo a teď po mě něco chce. Naláká mě a pohostí, ale má to háček. Cukr a bič.

„Co?"

„Pomoc."

„Ani náhodou."

sklomila pohled a přistoupila ke mě. Sedla si na postel a přiblížila se ke mě. Držela oční kontakt a vzdálenost mezi námi bylo pár centimetrů. Její modré oči mě činily cítit se bezpečněji, i když jsem v hloubi duše věděl, že ne. 

„Pavle, já tě potřebuji."

řekla mé jméno. Nemohl jsem jí odmítnout. Ano mučí mě, ale potřebuje peníze. Ani nevím, jak chce pomoct. Všechno to, co mi udělala, jsem během sekundy zapomněl a věnoval jsem jí jeden ze svých úsměvů.

„Pomůžu ti."

usmála se a políbila mě. Opravdu mě políbila. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to nechtěl udělat sám. Líbila se mi, když jsem ji viděl poprvé, ale ty jizvy, které mám jen a jen od ní tu lásk neposilňovaly.

„Teď už bude všechno lepší. Slibuji."

řekla, když se odtáhla, ale potom se opět přisála na mé rty. Citím jsem se tak krásně. Asi jsem jí propad, asi jsem se zamiloval, ale jedno vím jistě. Ať už to nadále bude bolet nebo ne, láska k ní bude silnější bolest.