stockholm syndrome (✓)

Umění bolesti

Spaní na židli není zdaleka tak příjemné, jak se zdá. Připočteme k tomu slabost v nohách, opuchlé oči, které při mrkání bolí, sucho v krku, bolest hlavy a prázdný žaludek. Spánek nepomáhal mé unávě. Jakmile jsem se probudil, okamžitě jsem se cítil unavený. Z toho všeho. Bylo mi špatně. Chtělo se mi zvracet, ale neměl jsem co. Díval jsem se na své nohy. Už bych ani nepoznal, jestli to jsou nohy. Krev na nich zaschla. Jizvy od nože a biče dělaly nepravidelné čáry. Vypadalo to jako umění. Umění bolesti. Zvedl jsem hlavu. Vypadalo tu to stále stejně. Až na to, že na podlaze byla krev. Neměl jsem sílu, cokoliv dělat. Nějak se pohnout. Nemít sílu, však neznamená, nic nedělat. Pořád jsem měl sílu v hlavě, i když ta také strašně bolela. Ruce i kotníky jsem měl nějakým lanem přivázané k židli. Nevypadala, že by toho hodně vydržela. Houpal jsem se doleva a doprava, snažíc se spadnout a rozbít židli. Snad se rozbije. Tak nebo tak bude to bolet. Začal jsem nejdřív pomalu a postupně jsem zrychloval. Pak to přišlo. Židle to už neudržela a spadla. Cítil jsem křupnutí. Modlil jsem se, aby to nebylo mé křupnutí. Křuplo pravé opěrátko na ruku. Uvolnila se mi z lana. Rozvázal jsem si zbytek těla a odplazil jsem se dál od židle. Otočil jsem se na záda, abych si odpočinul. Bylo to opravdu náročné. Jsem hrdý na to, že jsem to zvládl v tak bídném stavu. Opřel jsem se o ruce, které byli jediné nepoškozené. I když na rameni jsem měl pár šrámů od bičovaní, všechno odnesly nohy. Stál jsem. Sice nekontrolovatelně a musel jsem se opřít o zeď, ale stál jsem. Kňučel jsem bolestí. Pomalými kroky jsem se dostal ke dveřím. Byli opět otevřené. Dělal jsem opravdu velký hluk. Pád židle, mé kňučení o bolest, otevření a zavření velkých těžkých dveří a zvrzání schodů. Postupoval jsem jak minule, ale s jiným cílem. Tentokrát jsem neměl v plánu vyběhnout, to jsem ani nemohl. Chtěl jsem se najíst. Znovu jsem spatřil ty dveře, dveře za kterými mohla být má svoboda. Místo toho ještě větší utrpení. Stmívalo se. Na levo od sebe jsem uviděl schodů. Schody pro mě byli teď opravdu velká překážka. Chtěl jsem jít dál od nich, dokud jsem neuslyšel hlasy. Poznal jsem, že je to ta blondýnka, ale nebyla to jenom ona. Nerozeznal jsem, kdo by to mohl být. Zvědavost mě táhla a já šel po schodech. Naštěstí nevydávaly žádné zvuky. Dopracoval jsem se nahoru a šel za hlasy. Připadal jsem si už mimo. Hlasy se uzývaly z všech stran. Třeba to je jen moje představivost. Už mi asi jebe. Už to nejsem já. Moje myšlení ovládá nedostatek jídla a tekutin. Uvažoval jsem logicky, všechnu svou zbývající energii jsem dal do logického myšlení a šel za dveřmi, kde se svítilo.

„Kači, mě je hrozná zima."

divčí hlas řekl. Nebyl však její. Byl mladší.

„Neboj, brzo nebude."

tohle byla ona. Šel jsem blíž, abych je slyšel lépe a i viděl. Dveře nebyli zavřené a přes škvíru bych je mohl zahlédnout.

„Jak to myslíš?"

„Brzo budeme mít všechno, po čem jsem vždy snili. Koupíme si všechno, co jsme kdy chtěly."

„I mámu?"

„Ne...ta se nevrátí."

Cítil jsem bolest z jejího výrazu. Políbila jí na čelo a popřála dobrou noc. Zvedla se. Nesmí mě vidět. Každý můj plán selhává. Nejrychleji jak jsem mohl, jsem šel ke schodům. Nohy však nejsou zvyklé na tak velkou rychlost a schody nezvládli. Opět jsem spadl. Jako předtím. Pořád jen padám. Pořád mi selhávají plány. Zavřel jsem oči a doufal, že tohle není můj poslední nádech.