Pomalu jsem otevřela oči a pokusila se postavit. V tom mi zabránila tupá bolest ve spánku a svázané ruce za zády.
Panebože, kde to jsem. Proč je tu taková tma a dokurev, proč mám svázaný ruce.
Ve snaze přizpůsobit se tmě jsem párkrát mrkla, ale stále jsem viděla černo. Napůl jsem ležela opřená o chladnou zeď. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo, ale vše co se mi vybavovalo byl výstřel ze zbraně.
Kurva, kurva, kurva. Jak dlouho tady jsem. Nepamatuju si posledních pár hodin, nebo dní? Všechno je to tak rozmazaný.
Pokoušela jsem se nemyslet na nejhorší a nevzdávat se pozitivních myšlenek.
Kluci mě najdou. A policie. Všechno bude v pohodě.
Najednou se otevřely dveře a světlo, které proniklo do mé kobky mě oslepilo. Po minutě utrpení jsem spatřila obraz malého podsaditého kluka s potetovanými rukávy.
"Podívejme, kdo se to probudil" zašklebil se a udělal krok dopředu. Pokusila jsem se uniknout jeho dotyku, ale on mi přejel rukou po tváři. Vrhla jsem na něj znechucený pohled.
"Asi si nic nepamatuješ, že ne prdelko?" ukázal ústa plná zlatých zubů.
V napjatých situacích se snažím chovat drsně, což v tomto případě nejlepší nápad nebyl.
Vrhla jsem na něj obličej vzdoru a on mi vlepil facku.
"Na nic si nehraj, jinak dopadneš ještě hůř" chytil mě za vlasy a šeptal mi do ucha. Jeho dech smrděl po alkoholu a cigaretách.
Bojovala jsem s chutí plyvnout mu do tváře, ale nakonec jsem odolala. Pustil mě.
"Za chvíli příjde šéf, tak se připrav krasotinko" rozvázal mi ruce a odešel.
Znovu jsem se pokusila vstát. Napoprvé jsem zavrávorala,ale poté už jsem s mírným třesem kolen stála. Rukou jsen sjela po svém břiše, kde jsem cítila podivné teplo. Mé tričko bylo nasáklé teplou, lepivou tekutinou
Doprdele to je krev. A není moje. Já jsem ve sklepě, svázali mě, mám na sobě krev, hovno si pamatuju...
Začala jsem hystericky brečet. Po chvíli mi došlo, že se musím vzchopit.
Vzpomeň si co se stalo. Dělej. Zamysli se, zas tak těžký to přeci není. Po chvíli se mi doopravdy začalo vyjevovat pár obrazů
.
.
.
.
O den dříve
"Panebože, ty vůbec neumíš jíst" smála jsem se Denovi, když se pokoušel namotat špagety na vidličku, ale omáčka mu opět skápla na tričko.
"Není to tak lehký. Maj hrozně špatnou dýlku" Denis při soustředění vyplázl špičku jazyku,což mě rozesmálo ještě víc.
"Ještě že po tobě nemusim prát"
"Pfff byla bys ještě ráda, kdybys po mě mohla prát."
Políbila jsem ho na tvář. Od naší hádky uběhly 2 týdny a vše se zdálo být jako dříve. Já v to alespoň doufala.
Podívala jsem na svůj prázdný talíř. Zatímco Denis dojídal své těstoviny, já zvládla i kus dortu a kávu.
"Tadá" spokojeně odložil příbor
"Chápeš, že se chováš jak 3letý dítě?" poukázala jsem na jeho až dětinskou radost
"Právě jsem skolil talíř špaget, to si zaslouží tvůj údiv"
"Zlato,já za tu dobu skolila rizoto, čokoládovej dort a velký kafe. To ty bys mě měl obdivovat" Já upřímně obdivovala svůj metabolismus
"Ty špagety klouzaly!" rozmáchl se rukama a já se rozesmála na celou restauraci
"Miluju tvůj smích" chytil mou ruku
"A já tvou neschopnost, lásko" vyplázla jsem na něj jazyk
"Poprosím účet" prohodil na servírku, která zrovna prošla kolem nás. Nikdy jsem nikoho nenechávala, aby za mě platil a i s Denisem jsem se snažila diskutovat, ale byla jsem rázně umlčena s tím, že on je můj přítel a bude si mě vykrmovat, tak ať jsem ticho a jím. Ze začátku mi to bylo nepříjemné, ale teď jsem se snažila mu vyrovnat, a tak se placení stalo závodem o to, kdo řekne dřív. Co si nalhávám, oba jsme dětinští jak sviň
Vstala jsem a Denis hned přispěchal, aby mi pomohl navléct kabát. Byla teprve druhá polovina září, ale počasí v Londýně bylo poměrně větrné. Podívala jsem se na jeho koženou bundu a protočila oči. Zachytil můj pohled.
"Mě není zima. A ty máš jenom tričko a sukni"
"Já mám kabát!"
"A já šálu!" zasmál se a objal mě kolem ramen. Zabořila jsem mu hlavu do ramene. Vyšli jsme na ztemnělou ulici. Noční Londýn je krásná věc, ale temnota okolo ve mně nevzbuzovala důvěru. Přilnula jsem se blíže k Denisovi. "Miluju tě"
Usmál se na a políbil mě na čelo.
"Tady ho máme" ozvalo se tak těsně vedle nás až jsem nadskočila.
Oba jsme se otočili za hlasem. Ve tmě stál kluk jen o něco málo starší jak Denis. Po boku měl 2 muže, kteří spíše připomínaly gorily.
Denis vedle mě strnul a výhružně zašeptal "Sergeji, nech nás být"
Sergej? Nějakej ruskej mafián? Bože, Dene, jak já se bojím
"Ale, ale to je ta krasavice, kvůli který jsi nechal náš obchod?" udělal krok ke mě, ale Denis mu zastoupil cestu "Nedotýkej se jí"
"Ty jí máš asi fakt rád. To by byla škoda,kdyby se jí něco stalo,že?" lusknul a muži vedle něho se dali do pohybu. Jeden z nich chytil Denise, který se mě snažil chránit a druhý se vrhnul na mě. Kopala jsem a škrábala, ale on mi skřížil ruce za zády a zvedl mě do vzduchu. Bolestí jsem zaúpěla. To Denise vyprovokovalo k další akci. Chlapa, který ho držel skopnul a vrhnul se na Sergeje. Ten s klidem vytáhl zbraň a vystřelil. Zakřičela jsem a Denis se sesunul k zemi. Vyprostila jsem se ze železného objetí a rozeběhla se k bezvládnému tělu. Z břicha mu prýštila krev. Přes slzy jsem nic neviděla, ale svlékla jsem svůj kabát a pokusila se krev zastavit.
"Nesmíš mě opustit" držela jsem jeho ruku a druhou jsem tiskla kabát na ráně. Denis chytil moji ruku "Promiň"
"Prosím, Denisi, miluju tě. Nenechávej mě tu" slzy mi v proudech stékaly po tváři
"Jak dojemné" přešel k nám Sergej a do Denise kopnul "Teď se koukej. Doufám, že tohle bude tvejch pár posledních minut. A poslední tvá myslenka bude ta, že jsi jednou miloval holku, ale byl jsi takovej kretén, že za to zaplatila víc jak ty." Popadl mě pod krkem a já zalapala po dechu.
"Něco ti řeknu, jednou seš součástí a jedinej způsob, jak se z toho dostat je chcípnout, Šafarostove"
"Nech ji bejt! Za nic nemůže" Denisovi po tváři stékala slza.
Sergej se usmál a odhodil mě na zeď obchodu. Tupá rána mě omráčila a poslední mou vzpomínkou byl Denisův výkřik.
