Bylo to pět dní, kdy Denise postřelili. Pět dní, kdy ztratil takové množství krve, že by většina lidí zemřela. Pět dní kdy jsem málem přišla o vše. Těch pár dní jsem se mučila vzpomínkami a úvahami coby kdyby.
Seděla jsem u Denisovy postele dnem i nocí a čekala na jakoukoliv změnu. Nic se neměnilo. Dál ležel, bez hnutí a větší známky dechu.
"Dene. Už nikdy ti neřeknu nic zlýho. Vezmeme se v malym kostelíku, jak jsi chtěl. Jenom mě neopouštěj" prosila jsem ho. Moje prosby ani motliby nepomáhaly.
Ozvalo se zaťukání. Ve dveřích stála Chrisy. Podívala jsem se na ni se slzami v očích a ona mě hned objala.
"Bude to dobrý. Brzy se zlepší" zašeptala
"Zachránil mi život" vzlykala jsem
"Buďme upřímný, to tys zachránila jeho. Bez tebe by byl pořád v tom svrabu"
"Beze mě by neměl kulku v břiše"
"On to zvládne. Akorát jdu k doktorovi, tak tu jsem jenom na otočku, ale pak se ještě zastavím,jo?" lehce se pousmála a zase odešla.
Podívala jsem se na bezvládné tělo ležící na posteli a pomalu si sedla k jeho nohám. Zavřela jsem oči a pomalu si vybavovala každou krásnou chvíli.
"Tenkrát na Ukrajině, proč jsi se mě ptal na jméno?" zeptala jsem se ho tenkrát. Zasmál se a řekl "vypadala jsi jako anděl, musel jsem tě poznat. Hrozně bych litoval, kdybych za tebou nešel". Ten úsměv. Nikdy jsem neviděla nikoho s tak sexy zuby. Vzpomínka na něj mě opět dohnala k slzám. Co když už ho nikdy neuvidím? Pevně jsem mu stiskla ruku a podívala se na svůj prstýnek. Denis o něm mluvil jako o 'důkazu lásky, která nepotřebuje důkazy'
"Ta kulka byla pro mě, ty nikam nechoď. Já tě o to vážně moc prosím" zase jsem chytala hysterický záchvat. Já osobně byla až na několik jizev a ztrátu ombre v pořádku. Poslali mě na psychiatrii pro posudek, ale já pět dní víceméně neopustila Denise. Občas se mi zdálo, že se pohnul nebo hlasitěji nadechl, ale po chvíli jsem pochopila, že je to jenom v mojí hlavě.
Měli jsme plány do budoucna. Svatba. Začínali jsme vybírat termín a místo. Zaboha jsem se nemohli dohodnout, kde se bude odehrávat. Já chtěla soukromou někde venku, Denis větší v kostele. Začali jsme stavět zahradní altán. Den jednou pronesl "a tam budou mít hřiště děti". Takže nesmí umří. Musíme mít děti, který budou mít vedle baráku houpačky. Budou jako on. Dětinský a roztomilý. Budeme jezdit na výlety a potkávat tatínkovi fanoušky. Bude to super. Šťastná rodinka
Poprvé za ty dny jsem se zamyslela nad tím, co když Den umře. Zvládnu to? On byl ten kdo mě držel, pomáhal mi při záchvatech i depresích. Nikdy mě neodmítl, když jsem přišla s pláčem. Vztah mezi námi byl hodně o podpoře. Já ho podporovala v hudbě a on mě v tom být tím kým jsem. Dalo by se říct, že většina nepříjemností v mém životě se stala kvůli němu, ale to já odmítám. On byl tím, kdo mě zachraňoval. A jak to dopadlo. Mě zachránil, já jeho však zachránit nedokázala. Až umře, umře i část mě. Moje srdce se rozpadne. Vrátím se ke starému životu. Budu studovat. Nebo pracovat. Ale ta díra v mém nitru buds růst, až jednou přeroste a já to nedokážu.
Ne. Nesmím takhle přemýšlet. Všechno to bude fajn.
Probudila jsem se vedle Denise. Vždycky na noc jsem si vedle něho opatrné lehla. Tentokrát však bylo něco jinak. Držel mojí ruku. Nebo já držela jeho? Snažila jsem se nebýt příliš nadšená a hledat naději tam kde není.
"Denisi, měla jsem noční můru. Umřel jsi" zašeptala jsem do ticha.
"Já jen tak neumřu" ozvalo se chraplavě
