Jako ve snu

Dračí vesnice 2

Začetla jsem se do té knihy, zatímco malý dráček seděl na houpačce a zíral na mně. Najednou začal naříkat, odložila jsem knihu a šla jsem se s ním projít.
,,Škoda že neumíš mluvit," říkala jsem si. Mám na tebe tolik otázek. Dokonce i na tuhle vesnici.
Co jsem zač?
Co tady dělám?
Proč jsem tady?
Jak jsem se sem dostala?
Potkala jsem Jenny, byla celá udýchaná a sotva mluvila.
,,Dej malého ihned Blueboyovi a přijď k posvátnému stromu. Prý je to velmi důležité. Odnesla jsem rychle dráčka domů a běžela za ke stromu.
Jenny už tam byla s více lidmi. Rozeběhli se a ja utíkala za nimi. Doběhli jsme k velké budově. Vešli jsme dovnitř a já jen zírala. Jenny mně ihned vedla k nějakému muži a začala mu něco vykládat.
Pak ten muž přišel ke mně a představil se.
,,Jsem hlava této vesnice, jmenuji se Tomáš Heiblum. A ty si naše velká posila."
Zírala jsem na něj a myšlenky mi kolovali hlavou.
,,Jakto?" vykoktala jsem.
,,Hned ti to všechno vysvětlím," odpověděl a odešel.
Šel na velké pódium, zatímco jsme si povídali, nashromáždilo se tu hodně lidí v bojovném oblečení. Tomáš začal mluvit že tu je nováček, což myslel mně. A že se blíží boj.
,,Jaký boj?" říkala jsem si.
Tomáš povídal dál.
,,Útočí na nás sousední vesnice. Vyzývá nás k boji a není jiná možnost než do toho jít. Budete muset všichni projít výcvikovým táborem aby jste byli dost dobře vycvičení a byly velké posily. To je vše," rychle odešel. Místností se okamžitě rozléhalo mluvení, strach, nadávky a křik. Jenny už mně táhla pryč. Ale já si musela všechno urovnat v hlavě. Vířilo mi tam tisíc myšlenek. Blížili jsme s k táboru. Nevnímala jsem, jak bych taky mohla kdyz jsem mněla tisíc nezodpovězených otázek. Nějací muži mi daly výzbroj a řekly že mám jít na cvičiště. Poslechla jsem a šla i když jsem nevěděla kam přesně. Ujala se mně nějaká slečna a odvedla na výcvik pro nováčky. Už tam na mně čekal můj drak. Vedoucí se představil jako Petr. Hezký, mladý, ale silný kluk. Řekl ať nasedneme na svoje draky a budeme zkoušet létat v různých podmínkách a se zbraní. Zbraň byla šíp a luk. Vzlétli jsme a letěli silným větrem mnoho nováčků padalo jen já se stále držela ale nemohla jsem lukem střílet do určených bodů. Když jsme přistály vedoucí mně pochválil ale řekl že se nesmím tak křečovitě držet ale zkusit střílet. Prestože jsem ale úplně nová tak zatím mám dobrý výkon. Zkusila jsme to podruhé a ja se že začátku zase křečovitě držela ale pak jsem se pomaličku začala zvedat, prudce to se mnou házelo ale já se snažila co nejvíc držet nohama. Vítr my rozcuchal vlasy ale já to neřešila. Sáhla jsem po luku a namířila to na určitý bod. Jenže v tu chvíli to se mnou naskočilo a já už letěla dolů vzduchem. Bála jsem se že spadnu na zem a zlámu si všechni kosti. Ale nic takového se nestalo. Prudce jsem spadla do nějaké sítě. Zhluboka jsem dýchala a nemohla otevřít oči. Ucítila jsem jak mně někdo zvedá a když jsem otevřela oči, spatřila jsem toho kdo mne drží. Byl to Petr, pomohl mi vstát. Byla jsem v šoku a tak mně aspoň pochválil že jsem se už pokusila vystřelit.
,,Ale spadla jsem," vykoktala jsem. Ale to nevadí, jsi tu přeci nová. Postavil mně na zem a řekl že prozatím to stačí.
,,Uvidíme se zítra," rozloučil se se mnou a odešel.
Když jsem šla po cestě domů měla jsem velkou radost. Ten kluk Petr se mi totiž začínal líbit. Byla jsem štěstím bez sebe, když mně tam držel a chválil. Došla jsem domů a hned jsem spadla do postele a usnula jako zabitá.

Tato kapitola je delší což je dobře protože máte víc počteníčka.
Líbí se vám tato kapitola?