Kira Uchiha

oči

Ráno nemůžu dostat. Moje myšlenky mi nedovolí nic. Nemůžu přestat myslet na ten hlas, hlas co mi připadal tak známý ale přesto tak vzdálený. Nechápu nic.
Asi po deseti minutách zamyšlení se do nutím vstát a vyjít ven. Moje kroky míří na místo mě neurčené v mysli jsem vsak stále u toho hlasu, který se mě drží jako klíště.
Došla jsem na rozlehlou louku zatím pokrytou ranní mlhou, která se linula po celé délce louky, na jejím pokraji se nacházel les.
Nevěděli jsme co tam je, ale to tajemno mě užíralo ještě mnohem víc. Toužila jsem po svobodě kterou může tahle záhada nabídnout, jako po ničem jiném na světě.
Rychlé jsem se oklepala z téhle absurdní myšlenky.
Co..?!
,,Aaahhh" moje hlava co se to děje!? Ve zlomku okamžiku jsem se svalila na zem svíjejicí se ve velkých křečích. Ta bolest měla jsem pocit ze je konec, když najednou bolest ustála, věděla jsem že se něco změnilo ale co? A proč? Nic jsem neřešila a chtěla jsem se rozběhnou domů. Zastavil mě však pocit, pocit že mě někdo nebo něco bedlivě sleduje.
Můj pohled se upřel na nedalekou větev na které seděla neznámá osoba. Pohled to mělo upřený přímo na mě, jeho mrazivý pohled mnou projížděl. Při pohledu do jeho chladných oči mě rozbolela slabě hlava nemohla jsem se na nej dívat, nemohla. Zkoumavým pohledem se konečně odlepil ode mne a podíval se na les kolem sebe, až teď jsem si to uvědomila není sám. Přímo za mými zády se nacházejí deset úplně stejných osob ( jestli se jim teda dá říkat osoby) vsichni měli stejný vražedný pohled, ze kterého mě bolelo pomalu celé tělo už z pozření do jejich oči mě mrazilo.
Celý jejich tým najednou zmizel ani prach se nepohl, ozval se jen zvuk letících jehel!!!
Na poslední chvíli se většině vyhnu a s těžkým dopadem padnu k zemi. Nedokážu zadržet slzy. S rychlostí světla se zvedám a běžím k domovu.
S trhnutím otevřu dveře od pokoje. Než si stihnu lehnout na postel zastavím se u zrcadla v rohu pokoje.
Mm..oje oo..či?! Vykoktam že sebe vyděšeně. Jsou červené!!!