Kira Uchiha

testy osudu

Jdeme zalidněnou chodbou, nevíme kam jdeme a natož ještě kde jsme. Najednou se přímo před Daichim objeví letící nůž zareaguju a nůž ve chvilce odrážím. Daichi a Kiyoshi vypadají klidně ale naopak moje důvěra se každou chvílí snižuje. Z davu se vynoří kluk s hnědými vlasy, které zakrývala kapuce jeho sice zvláštní oči naznačovali omluvu. Ztuhla jsem...
Jéé pardon, nevěděl jsem že tu někdo stojí. Ještě že máš tak dobré reflexi. Nahodil s lehkým úsměvem. U nohou se mi začalo něco motat, byl to vcelku malej bilej pes.
Akamaru!!? Co to tak dole vyvádíš? Zeptal se udiveně psa. Pousmála jsem se zvedla Akamaru ze země, byl roztomilej. Podívala jsem se na toho kluka, který udiveně sledoval svého psa a posléze i mě. Mimochodem já jsem Kira tohle Daichi a Kiyoshi. Ukázala jsem na kluky. Těší mě já jsem Kiba, a můj tým Shino a Hinata, jsou tamhle. No a Akamaru už znáte. Ještě pár sekund jsme na sebe koukali beze slova...

Pohled Daichiho:
Hrobové ticho mě donutilo přemýšlet nad situací. Stojí a koukají na sebe nevím jaký ten pohled má význam ale už nám to přijde aj trapné.
Kir?! Měli bychom vyrazit...
Prohlásil jsem abych prolomil to trapné ticho, které dosud vládlo. Jen přikývla.
No rádi jsme vás poznali, ale už budeme muset jít. Prohlásil jsem tónem který naznačoval vyhýbavost. Otočili jsme se odešli. Celou cestu jsme vůbec nemluvili. A mířili přímo ke třídě.

Pohled Kiry:
Dveře třídy byli po otevřené, vešli jsme tedy dovnitř. Pohled do té místnosti byl děsivý. Všichni se tvářili drsně a taky byli. Panika zachvátila celou mou mysl, úsměv se mi vytratil z tváří a zbledla jsem jako stěna. Naštěstí jsem v tom nebyla sama Daichi a Kiyoshi se tvářili podobně vyděšeně. S pomalými kroky jsme se dostali až k volné lavici.
Rozhlížím se po místnosti, kde na mě z pravého rohu mává Kiba a Akamaru, pozdrav jsem jim oplatila a opět jsem věnovala pozornost rozhovoru.

Celá místnost byla ve stylu obyčejné třídy, byla tu i katedra s velkou černou tabuli ve uprostřed. Dřevěné lavice poskládané do přímek od jedné strany do druhé.

Snažila jsem se poslouchat rozhovor, ale strach mě zatemní mysl.
Do místnosti vstoupil člověk v černém kabátu. Jeho páska přes oko mu dodávala tu tajemnost a neohroženost. Veškeré pohledy se na něj upřeli, nevypadal že si s náma bude chtít povídat.