Strašidelné básničky

Bílý havran

  Černá poušť svíjí se v dálce,
havranů houf směje se vratce.

Z výšin se smáli a mrtvé uctívali,
jen jeden byl jiný, toho však neuznali.

Černý měl zobák, peří jak sníh,
mluvil s mrtvými, to prý byl hřích.

Krá, krá, ten hrozivý smích,
začalo pršet, do toho hřmít.
--
Ten bílý havran, co duše vidí,
nabádá mrtvoly, co slzy roní.
--
„Nech nás být, ty sněhobílá zrůdo, odleť pryč,
nech nás v klidu po celou smrt snít."
--
„Nechám vás spát za jednu službičku", řekl havran,
„vidíte támhleten havranů houf? Zahubte ho,
potrvá to jen chviličku."

TAK MRTVÉ DUŠE UČINILY

„Kdybyste mě přijali, hlupáci, mohli jste stále žít,
teď jste však mrtvoly bez peří,
které na hřbitově bezvládně leží."