Strašidelné básničky

Přítel noci

  Slyším jeho hlas, je to on,
rozechvěl všechny i kostelní zvon.
Prochází se hřbitovem,
co stal se jeho domovem.

Vede po papíře ruku mou,
která nesmí býti více Tvou.
Patří jemu, dokud noc bude tmou,
a já budu psát jeho příběh duší svou.

Znám ho, znám, vidím jeho tvář,
úžasná a šílená, to jest krása krás.
Tohle nepochopíš, dokud nejsi jeden z nás,
kámen beze jména, vycházející z vás.

Přítel noci stal se stínem mým,
zároveň však přiznávám, s lítostí, i tím Tvým.
Přítel noci vede ruku mou,
přeje si a touží, abych byla opět mnou.

Nechce víc než mohu dát,
učí mě však druhým v sále bez lítosti lhát.
Nechápu, když říká, nenech lháře duši svou ukrást,
koho tedy tužka v rukou mých má zmást ?