Strašidelné básničky

Skříň smrti

  Některé věci mezi lidmi
nezdají se nápadné,
však jsou tu různé divné chvíle,
co vylekají pořádně.

Například v jistém
domě, nyní již starém,
kde zlé síly moc rozkvétá
byly síně velké, temné
a v nich skříň, však prokletá.

A v tom domě, v jiné době
žila matka s rodinou svojí,

netuší však ani trochu,

proti čemu bojují.


První noc po nastěhování,
když už chýlili se ke spánku,
bylo slyšet zasténání
hlasů v dětském pokojíku.

Dva tenké hlásky shora křičí,
rodiče k nim se vydali,
pak už neslyší zvuk ničí,
hrůzou se zastavili.


Kampak se však poděl pokoj,
jako by zmizel v hlubinách,
místo něj tam nyní stála
bytelná zeď cihlová.

Toto bylo podivné,
oba bát se začali,
vzali, co mohli, a šli kopat,
tam, kde hlasy naposledy slyšeli.

Zeď nešla zbortit,
jako kouzlem,
však když chtěli jít pro telefon,
zalil je ze zdi proudem tekoucí
rychloschnoucí beton.

Rodiče, již bez naděje,
skříň v dětském pokoji zahlédli,
i když malá, byla šance,
v záchranu svou doufali.

Když u ní byli, pak se to stalo,
beton bohužel zatuhl
a ze skříně, tiše, zlehka,
někdo podivný vylezl.

Obličej zahalený vlasy,
vypadaly jako děti nejprve,
z druhé strany však ty děti
byly celé od krve.

Jakoby neměly oči,
vypadaly jako po smrti,
neměly již kůži lidskou,
stali se z nich nemrtví.

Jejich děti, nyní jiné,
než jak je předtím znávali,
v košili své zkrvavené,
vzít je s sebou žádali.

Jejich postavy, bestiální,
pomalými kroky šly,
nepotřebovaly spěchat,
už to děti nebyly.

V poslední chvíli,
kdy již nemrtvé ruce
na otce se sápaly,
oba šílí,
srdce již netluče,
věci do temnoty upadly.

Pak najednou opět světlo,
oba se pak probrali,
"Uf, to se nám jenom zdálo",
oba dva si oddychli.


Chviličku si povídali,
než matka hlavu nadzvedla
děsem potom přestala mluvit,
proč, to ovšem neřekla.


Lhal bych, kdybych řekl,
že to, co se stalo, já vím
jisté je jen to, že když procitli,
skřín smrti stála proti nim.