What If...? [MenT]

3

„Jdeme?" zeptal jsem se, když jsme přišli na řadu.

„Jo," povzdychla si.

Společně jsme vstoupili do místnosti a pozdravili doktora ve středních letech sedícího na židli u svého počítače. Zvedl hlavu od obrazovky a s úsměvem se nás zeptal, z jakého důvodu jsme tady. Vypadal mile, za což jsem byl velmi rád. 

Já jsem mu vysvětlil, proč jsme přišli, protože ségra byla moc rozklepaná a nervózní na to, aby ze sebe vydala smysluplnou větu.

„Dobře, začnu s vyšetřením," řekl. Pak se na mě podíval a nejspíš, čekal, že nějak zareaguji, ale já nevěděl, co po mně chce.

„Ehm, pane, potřeboval bych, abyste odešel." řekl a já konečně pochopil.

„Aha, pardon, už jdu. Lindo, budu na tebe čekat v čekárně." mrknul jsem na svoji vystrašenou sestru a odešel.

Když už jsem čekal asi 10 minut a nervózně jsem chodil po čekárně, rozhodl jsem se, že si půjdu do automatu koupit kávu.

Došel jsem k automatu, kde stála nějaká paní. Někoho mi připomínala. Měla krátké černé vlasy, plandavou modrou halenku a k ní černou sukni. Neviděl jsem jí do obličeje, protože byla otočená k automatu. Počkal jsem, až si vytáhne svoje cappuccino. Když  se otočila, moje srdce vynechalo úder. 

Protože jsem zjistil, že je to moje teta Lenka!

A sakra! Co teď budu dělat? Než jsem se stačil otočit, aby si mě nevšimla, uslyšel jsem: „Jéé, ahoj Honzíku, co ty tady, prosímtě?"

„Ehm... ahoj teto... no víš... já... tady... to..." začal jsem koktat.

Najednou jsem uslyšel za sebou nějaké pisklavé hlasy: „OMG! To je MenT!"

Otočil jsem se a uviděl 2 holky, které byly o pár let mladší než já. Když uviděli můj obličej, div neomdlely. Hned se za mnou vydaly.

Díky Bohu! řekl jsem si.

Rychle jsem se ještě otočil na tetu: „Teto, měl bych se věnovat fanynkám, nevadí ti to?"

„Nevadí, Honzíku. Stejně už musím jít na schůzku. Tak se měj hezky a určitě se u nás někdy stav!"

„Jo, určitě se někdy stavím! Měj se!" řekl jsem, když odcházela.

Pak jsem se znovu otočil na své fanynky, nahodil široký úsměv a věnoval jim trochu svého času. Přece jen jsem jim byl opravdu vděčný. Nevím, co bych tetě řekl, kdyby nepřišly.

Po 10 minutách konečně vyšla ségra z ordinace. Byla bledá a její výraz vypovídal o tom, že jí doktor neřekl nic pro nás pozitivního. Bylo mi jasné, že o tom nebude chtít hned mluvit. Přišel jsem k ní, na nic jsem se jí neptal, objal jí kolem ramen a vydali jsme se společně k autu.

Došli jsme na malé parkoviště a nasedli do mého nového auta.
Když jsme seděli v autě, už jsem to nevydržel a musel jsem se jí zeptat: „Co ti ten doktor řekl?"

Hlasitě se nadechla a podívala se někam do neznáma: „Potvrdil, že jsem těhotná. Jsem ve čtvrtém týdnu prvního trimestru."

„Takže je interrupce (potrat) stále možná, ne?"

Zprudka otočila hlavou a podívala se mi do očí: „Ale Honzo, já si to dítě chci nechat."

Tak a je tu nová kapitolka! 😁
Doufám, že vás to pořád baví.
Za každý vote a komentář budu neskutečně ráda! 😊