What If...? [MenT]

5

V minulém díle:
Když jsem procházel kolem rohu jedné starší oprýskané budovy a byl jsem už jen 50 metrů od baru, najednou se za rohem objevila nějaká dívka a vrazila do mě.

Spadl jsem na zem. Viděl jsem, že spadla i ta dívka. Byla to docela rána. Oba jsme se pomalu zvedli ze země.

Když jsem jí teď uviděl tváří v tvář, zjistil jsem, že jí znám. Je to ta holka, která mě asi před týdnem úplně ignorovala, když si na nádraží zapomněla mikinu. I přesto jsem k ní přišel a slušně se jí zeptal:
„Jste v pořádku? Nebolí vás něco?"

Místo odpovědi vytáhla svůj mobil a začala do něj něco psát. No super zase ignorace! Co si o sobě myslí?

„Mohla byste mi alespoň odpovědět, když se vás na něco ptám?"

Pořád žádná odpověď. Akorát začala dychtivěji a soustředěněji psát. Hlavně se na mě ani jednou nepodívala.

„Hej," řekl jsem a luskl jsem prsty před jejíma očima. Tím jsem jí donutil, aby na mě zvedla ty svoje zelený kukadla. Hned, jak to udělala, zeptal jsem se jí:

„Co jsem ti udělal, že mě ignoruješ?"

Co byste čekali, že udělala?

Hned zase sklopila hlavu, podívala se do mobilu a psala dál.

Tak teď už jsem byl vážně naštvaný. Nejdřív mě naštve ségra a teď ještě ona. Měl jsem chuť si do něčeho kopnout nebo něco rozbít. Ale nechtěl jsem před ní. Když ona byla tak v pohodě, nechtěl jsem jí ukázat, že to ve mně vyvolává nějaké emoce.

Proto jsem se ovládl, v klidu jsem se otočil a šel jsem plynulou chůzí zpátky směrem na parkoviště k mému autu. Už ani do toho baru se mi nechtělo.  Opakoval jsem si, že musím být v klidu, nesmím jí udělat radost.

Když už jsem byl od ní asi 5 metrů, najednou jsem za sebou uslyšel Siri (hlas z Iphonu): „Moc se omlouvám. Nechtěla jsem tě srazit. Moc ráda bych se ti omluvila osobně. Ale to bohužel není možné, protože jsem hluchá a neumím mluvit."

Když jsem to uslyšel, moje nohy úplně zdřevěněly. Nevěděl jsem, co dělat, moji naštvanost vyměnila lítost a stud. Myslel jsem si, že je nafoukaná, odsuzoval jsem jí. A teď mě to moc mrzelo.
Otočil jsem se a vrátil se k ní. Podíval jsem se na ní a přišlo mi, že před sebou vidím úplně jiného člověka. 

Nenapadlo mě nic lepšího než se jí zeptat: „Umíš odečítat ze rtů?" Samozřejmě jsem se jí to snažil říct velmi pomalu a srozumitelně, což je u mě někdy docela problém. (pozn. aut. sorry MenTe 😀)

Pokývala souhlasně hlavou.

Už jsem v sobě dál nemohl držet ten stud za svoje chování: „Moc se ti omlouvám." řekl jsem a sklopil hlavu.

Ahoj lidi! Jsem tu s novou kapitolkou. 😊 Vím, že Siri (z Iphonu) vám má jen odpovídat na otázky, ale hluchově postižení opravdu mají takovou aplikaci na mobilu, takže je to něco podobného. 😀
Za každý vote nebo komentář budu moc ráda. Užijte si Vánoce!
..a moc se nepřejezte cukrovím..