What If...? [MenT]

6

V minulém díle:
Už jsem v sobě dál nemohl držet ten stud za svoje chování: „Moc se ti omlouvám." řekl jsem a sklopil hlavu.

„Vždyť jsi to nemohl vědět." řekl hlas z jejího iPhonu, „neomlouvej se..."

„Ale i tak jsem tě hned nemusel odsuzovat, když jsem tě vůbec neznal." řekl jsem a podíval se na ní.

„Mohl bych tě alespoň někam pozvat, abych se ti omluvil?"

Zase začala psát do mobilu a po pár minutách mi hlas odpověděl: „Ráda bych, ale pospíchám na jednu akci pro hluchoněmé... Vážně se mi nemusíš za nic omlouvat." počkala, až to uslyším. Podívala se na mě a už už mi chtěla podat ruku a rozloučit se, ale já jí stihl přerušit.

„Tak já tě svezu, mám tady kousek auto!" řekl jsem rychle.

Zase jsem viděl její hubené prsty psát něco do iPhonu. Za chvíli jsem uslyšel: „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Je to docela daleko nejméně 20 minut odsud. Nechci tě otravovat."

Nad tím jsem se musel usmát. „Ale prosímtě, mě tím opravdu otravovat nebudeš. Spíš naopak budu moc rád, když ti nějak pomůžu."

„Tak co, jedeš?" zeptal jsem se po chvíli.

Přikývla na souhlas a pak se na mě usmála tím snad nejroztomilejším úsměvem, co jsem kdy viděl. Ježiš! Co to povídám?

Z pohledu třetí osoby:
Kluk s tmavě hnědými vlasy zmateně zatřásl hlavou, asi se nad něčím zamyslel. Dívka, stojící vedle něj si ale ničeho nevšimla.

Potom se vydali společně směrem k jeho autu.

Protože byl chlapec velmi zvídavý a také povídavý, začal dívce vyprávět různé příběhy, povídal o sobě a hromadil jí otázkami. Vůbec si v tu chvíli neuvědomoval, že dívka to nemá s porozuměním lehké, když vidí jeho ústa z profilu a on mluví plynule a rychle.

Přestože se dívka vážně snažila porozumět všemu, co říká, pochytila asi polovinu z celého jeho monologu. Čekala, až si toho chlapec všimne, ale on byl stále zabraný do svého projevu.
Proto jí nezbývalo nic jiného než znovu vytáhnout svůj iPhone a napsat do něj zprávu pro chlapce. Za chvíli se jí to podařilo a vedle chlapce zaznělo:

„Promiň, ale moc ti nerozumím, když mluvíš takhle rychle a ještě ke mně nejsi otočený čelem. Víš, ono odečítání z úst není moc lehké. Většina lidí v mém okolí ke mně mluví znakovou řečí, protože té se dá lehce porozumět. "
Chlapec se zarazil, hned se otočil čelem k dívce a začal se s lítostí omlouvat: „Moc se omlouvám, vůbec jsem si to neuvědomil."

Dívka ho trochu litovala, protože to nemohl vědět. Ale zároveň jí i trochu iritovalo to, že se pořád omlouvá. Už psala do svého iPhonu: „Prosím, už se neomlouvej, není to tvoje chyba a navíc se nic nestalo."

Když viděla, že si to chlapec poslechl, usmála se na něj, aby věděl, že opravdu o nic nejde. Chlapec jí úsměv oplatil.

Pak si vzpomněla na akci a podívala se na hodinky. Zděsila se času na nich. Zbývalo už jen pár minut do začátku!

Už ani nebyl čas něco psát do iPhonu. Rychle chlapci ukázala rukou na hodinky a zatvářila se tak, aby pochopil, že už nemá moc času.

Chlapec to naštěstí hned pochopil a společně se vydali o dost rychlejším krokem k jeho autu.

Když dívka uviděla jeho auto, nestačila se divit, jak hezké a moderní je. Muselo být velmi drahé! Pomyslela si hned.

Většina lidí v chlapcově věku jsou studenti, kteří nejsou moc bohatí, proto chvíli přemýšlela, kde na takové auto asi mohl vzít peníze.

Pak došla k názoru, že buď má bohaté rodiče nebo je milovník aut a všechny své výdělky z brigád věnoval na toto auto.

Když do něj nastoupili, přesvědčila se o tom, že toto auto muselo být vážně drahé. Oba se připoutali a jeli spolu na místo konání. Cesta byla pro oba tichá, protože na povídání nebyly vhodné podmínky, když dívka viděla chlapce v podstatě jen z profilu.

Chlapec si mohl pustit rádio, aby v autě nebylo takové ticho, ale přišlo mu to z nějakého důvodu ošklivé vůči dívce.

Alespoň se mohl pořádně soustředit na jízdu, aby se před ní neztrapnil.

Jeli 20 minut, které dívka zmiňovala. Když byly na místě, dívka již měla připravené na mobilu: „Jsem ráda, že jsem tě poznala. Děkuji za odvoz."

To stejné chlapcovi ukázala i ve znakové řeči, protože jí to přišlo přátelštější.

Chlapec byl připravený se také rozloučit, ale nestihl to. Když už skoro otevíral pusu, dívka rychle vyběhla z auta. Stihla se ještě otočit, zamávat mu a usmát se. A pak chlapec viděl už jen její záda.

S povzdechnutím nastartoval a odjel.

Tak a je tu další kapitola!
Přijde mi strašně nudná, ale bohužel se potřebuji dostat v příběhu dál, a i když jsem se snažila, aby byla alespoň trochu zajímavá, nějak mi to vůbec nevyšlo.
I tak budu za každý vote či koment strašně ráda. 😀 Přeji vám hodně úspěchů v novém roce a pokud máte nějaké předsevzetí, aby se vám ho podařilo dodržet! 😊