What If...? [MenT]

13

♫Don't worry, be happy! So don't worry be happy now! ♫

  „Honzo! Nezpívej si v tý sprše tak nahlas! Ještě na nás přijdou sousedi!" křičí na mě máma z kuchyně. 

Trochu se tedy ztiším. Ale i tak si tuhle písničku zpívám po celou dobu sprchování. Dobrá nálada se totiž těžko zastavuje. 

Po té co se navoním a obléknu tmavě modré kraťasy se světle modrou košilí,  zajdu do kuchyně za mámou. 

„Dneska ti to sluší, mami!" řeknu, když vstoupím do kuchyně a vezmu si jablko, do kterého se s radostí zakousnu. 

 „Stalo se něco, Honzo?" řekne máma překvapeně a pobaveně.

 „Nemůžu mít dobrou náladu?" zasměju se a kousnu si ještě do jablka. Dneska chutná obzlvášť dobře. 

„Každopádně už budu muset jít." uvědomím si, otočím se na podpatku a chci odejít z místnosti. 

„Počkej! Kam jdeš?" zeptá se za mnou máma. 

„Já ti to neřekl?" zeptám se nazpátek, otočím se zpátky na ní a ona zavrtí hlavou. „Ehm... mám rande." řeknu trochu potišeji a přijdu si jako by mi bylo 13. 

„A to se tak červenáš kvůli té dívce?" zasměje se máma. „Myslela jsem, že tohle ti nikdy nedělalo problém!" zasměje se ještě více. 

„Mami!" okřiknu ji, ale trochu se uculím. „Už opravdu musím jít, tak zatím!"řeknu a odcházím z místnosti. Když vycházím z domu, přemýšlím o máminých slovech. Měla totiž pravdu. Takhle nervozní jsem byl snad jen před svým úplně prvním randem. 

Přišel jsem do parku, kde bylo naše místo setkání.  Byl jsem tam o 5 minut dříve, což se mi většinou na schůzkách nestává. Čekal jsem na ni. Přestože jsem byl hodně nervozní, zároveň jsem se nemohl dočkat. Byl jsem tak nadšený. Uběhla 1 minuta a mně to připadalo jako celá hodina. Vymýšlel jsem různé činnosti, abych se zabavil. Chodil jsem sem a tam, poklépaval nohou, počítal jsem kolik tetování má ten kluk sedící naproti mně na lavičce nebo si kousal nehty. Někdy jsem si ještě pobrukoval písničku, kterou jsem si zpíval ve sprše. 

Ale když uběhlo 10 minut a ona stále nepřicházela, začala mě přepadat úzkost. Stále jsem ale měl malou naději, že ještě přijde. Šel jsem trochu opodál, sedl si na lavičku a přemýšlel, jestli se jí něco nestalo nebo jestli jsem neudělal něco špatně. Možná, že jsem jí nějak urazil. Nebo se třeba koukla na má videa a řekla si, že s takovým člověkem ven nepůjde. Nebo se o mě celou dobu zajímala jen ze slušnosti... 

Nepřišla... Čekal jsem tam tři čtvrtě hodiny a ona se neukázala. Nechtěl  bych se na sebe dívat, když jsem odcházel. Připadal jsem si tak zničený. Hlavu sklopenou, pomalá táhlá chůze, která mě vedla domů. A ještě k tomu začalo pršet! Úplně promoklý jsem chodil ulicemi, než jsem konečně přišel před barák. Mámino auto bylo pryč, za což jsem byl neskutečně rád. Neměl jsem na to vysvětlovat jí, proč jsem se vrátil tak brzy. 

Šel jsem k sobě do pokoje a sedl si na postel. Koukal jsem z okna a pořád přemýšlel nad tím proč nepřišla. Když najednou mi zazvonil mobil. 

Ahoj lidi! I když tento příběh aktualizuji opravdu málo často, rozhodně bych ho chtěla dokončit. (A samozřejmě aktualizovat častěji :D) Omlouvám se, jestli jsem třeba některé z vás zklamala celkově tím, že na Wattpad už moc nechodím. Ale budu se snažit se to zlepšit, protože si myslím, že na Wattpadu jsou opravdu skvělí autoři, které můžu jenom obdivovat (např.@AngelLucc, @niksi95, @Kovyna) A jinak doufám, že se vám tato kapitola líbila, přestože jsem Honzovi malinko zlomila srdíčko. Opravdu hodně ocením pokud tuto část ohodnotíte hvězdičkou nebo mi napíšete komentář. Užijte si zbytek našich KRÁTKÝCH prázdnin!