Sir Hruška: Pomsta Mrtvých

Kapitola osmá - Jeskyně

"Co si to zatraceně provedla?! Mohla nám toho hodně říct! Proč si ji zabila?"
Vybuchla v tu chvíli Ruushi, která celá zrudla a vypadala že ji každou chvíli ujede ruka. Kurai měla na tváři stále ten svůj arogantní, sebejistý úsměv, který napovídal o tom, že ani zdaleka nelituje toho co udělala. Bez jediného slova ukázala na zápěstí mrtvé lady. Martina křečovitě svírala v zápěstí dýku. To Ruushi poněkud překvapilo a vztek náhle vystřídala hanba.
"Vždyť jsem ji prohledávala..."
Zakoktala nejistě.
"Očividně sis neuvědomila, že v rukávech se dá schovat ledacos"
Odpověděla opět spokejeně Kurai. Tadeáš se svým přátelským úsměvem ujistil Ruushi, že se nic zlého nestalo a překročil k mrtvole, kterou v rychlosti prohledal a sundal ji prsten se stejným symbolem ve tvaru "G" jaký už našli předtím u Shazreala.
"Galendor..."
Procedil skrz zuby Hruška, když si konečně začal spojovat věci dohromady.
"Ten bard? Co ten s tím má společného?"
Otázal se Tadeáš
"Pravděpodobně mnohem víc než jsem si mohl myslet. Viděl jsem ho už ve městě. Myslel jsem, že je to jen nějaká halucinace, ale je jasné, že on je ten kdo vede tuhle invazi nemrtvých. Ačkoliv stále nerozumím proč on a co udělal s Martinou a Shazrealem, že se k němu připojili. No to je jedno, měla u sebe i poslední část mapy?"
Tadeáš přikývl. Spojil mapu dohromady a po krátkém přemítání se pousmál
"Zdá se že náš cíl není moc daleko. Pojďte za mnou"
Ruushi a Kurai si vyměnili mlčky ještě pár nedůvěřivých pohledů, ale následně už bez jakéhokoliv slova následovali Hrušku a Tadeáše.

Krátce před soumrakem dorazili k jakési jeskyni, ale kůly ozdobené lidskými tvářemi jasně naznačovali, že jeskyně rozhodně není domovem jen nějakého medvěda. Co víc dokonce i tady na vchodu do jeskyně byl symbol velkého G. Rozhodně jsou na správném místě. Kurai si zkontrolovala zásoby munice a střelného prachu, Ruushi připravila jeden šíp raději rovnou do ruky a Hruška preventivně tasil meč. Takto připraveni pomalu vešli dovnitř. Jeskyně byla osvětlená. po obou stranách vyvěšeny pochodně. Skoro to vypadalo jakoby je někdo zval dovnitř. Šli tiše tak že slyšeli tlukot vlastního srdce a občasné zašramocení odkudsi z dálky. Ticho ale netrvalo dlouho. První stráže se objevili dřív než by bylo očekáváno. čtyři opancéřování vojáci si to šinuli přímo k nim a nevypadali, že by se chtěli jen tak zastavit. dřív než se k nim stihli přiblížit zřítil se jeden z nich k zemi zasažen do hledí Ruushinim šípem. Kurai se jí snažila napodobit, ale kulka se pouze odrazila od zbroje a málem tak zasáhla Hrušku, který se tak musel vypořádat s těmi ostatními.
"Zatím je to až podezřele snadné.."
Vytušil Tadeáš.
"Možná že jsme prostě jen tak dobrý"
Odpověděl na to sebejistě Hruška.
Tadeáš na to raději nereagoval, aby snad neranil něčí ego a tak pokračovali mlčky dál. ale před nimi byla jen slepá ulička. Všichni se nechápavě rozhlíželi. Ti ozbrojenci přece museli odněkud přijít. Pak to konečně našli. Kámen, který do té stěny rozhodne nepatřil. Kurai přešla k němu a zatlačila na něj dlaní, ale byla to past. Ve chvíli kdy se jej dotkla se sice otevřeli jakési dveře, zároveň se však propadla zem přímo pod ní a tak všichni tři jen slyšeli jak její křik zní ozvěnou když se řítila prázdnou šachtou do neznáma.