Romantika sadistické noci

Laboratoř

Když jsem začala chodit na vyšší střední, strašně jsem si přála získat lásku. Chodit na rande a být populární.

Ošklivá nebo obluda, to opravdu nejsem. I tak, moje sny se nesplnily, spíš se staly mou noční můrou. Byla jsem vtažena do hry dvou princů a zůstala jsem sama a lízala si v šeru své rány.
Nyní studuji na vysoké škole. Chci se stát laborantkou.

Ano, laborantkou, být vědkyní nebo něčím takovým, na to já nemám hlavu a ani průbojnost. Jen moje pošetilá část, zas vystrkuje růžky. Možná je to tím, že ho potkávám skoro každý den na ten prchavý okamžik.

Stejně, jako většina mých spolužáků, si přivydělávám. Získala jsem naprosto skvělou brigádu v laboratořích univerzity. Není to žádná speciální práce, prostě umývám a chystám laboratorní sklo a případně chystám preparáty. Podle seznamu vyndám z lednice příslušné vzorky, doplním do tiskáren papír. Profesor Mitzkumi, je hodný a předává mi hodně svých poznatků, které vítám s otevřenou náručí.

Přesně v půl osmé, opouštím budovu laboratoře. Přesně v půl osmé, se s ním míjím ve dveřích. Myslím, že ani neví, že jsme se někdy potkali. Je tak sofistikovaný, chladný a nádherný. Jeho vlasy mají zajímavou barvu, černá s odlesky fialové nebo snad šedé? Výrazné oči s tvrdým pohledem za obroučky brýlí. Vždy dokonale upravený i v kožené bundě. Jakoby prozrazoval, že není jen tím tvrdým pracovníkem, ale ještě něčí víc. Takto se spolu míjíme už tři měsíce, vždy na prchavý okamžik.

Dnešek je však celý špatně. Od rána, jako bych přelézala klády, které se mi kladou přes cestu. I v laboratořích je vše postavené na hlavu. V jedné z tiskáren se zasekl papír a došel toner. Strávila jsem opravou toho peklíčka více času, než jsem chtěla. Ještě jsem nebyla ani svlečená z pracovního pláště a bylo půl osmé.

Dnes jej neuvidím.

Mé zklamání bylo hořké. Ještě mě čeká práce v jedné laboratoři. Tam dochází výzkumník až jako poslední, nějaký noční pták. Moc se nerozhlížím a vbíhám do místnosti, vrhám se rychle k výlevkám a drhnu vše, co v ní přistálo. Ach jo, už je tři čtvrtě, alespoň, že mám hotovo. Zhasínám a bezmyšlenkovitě se vrhám do dveří, aby mé tělo narazilo do jiného. Pevného a mužského. To bych nesměla být já, abych neupadla.

Během toho, co si mnu naražené sedací partie, huhlám omluvu a sbírám se ze země. Neříkám, že je to nutné, ale také by ten člověk mohl projevit trochu citu a zeptat se, zda jsem v pořádku. Trochu drze se podívám na vědce s výrazem znechucení, nad jeho špatným vychováním. Ten se v mžiku mění na překvapený a pak vyděšený.

Je to on, ten od dveří!

„Ach, ještě jednou se omlouvám, nechtěla jsem do vás tak narazit. Přijměte mou omluvu, prosím," vysekávám poklonu. Ticho. Zvedám oči a dívám se do lesknoucích se očí:

„Protentokrát, by to snad šlo."

Tak to je jeho hlas. Hluboký, zastřený a znuděný. Cítím, jak se mi hrne krev do tváří a rychle odcházím pryč. Jak jsem řekla, můj den byl již od rána špatný. Ještě než jsem stihla opustit areál univerzity, volal mi děkan pro laboratoře.

Moje brigáda byla zrušena, ale pokud mám zájem, uvolnilo se místo asistenta v jedné z laboratoří, tak pokud bych měla zájem můžu se zúčastnit konkurzu. Poděkovala jsem, abych se mohla ve špatné náladě vrátit na kolej.

|*|*|

„Pojďte, Otori Nanami-san, představím vás našemu výzkumníkovi. Hledá spíše výkonného poskoka, něž asistenta. Nikdo s ním dlouho nevydrží, nemá zrovna nejlepší povahu, ale budete dobře ohodnocena." Vede mě děkan, do kanceláří. „Sakamaki-san, zde je uchazečka na post pomocnice."