Romantika sadistické noci

Černá hodinka (part two)

„Co si o sobě myslíš ty malá couro, že se budeš motat kolem našeho miláčka? To si myslíš, že si ho ulovíš pro sebe? Shu-senpai patří nám všem, rozumíš?!"

Zaslechnul jsem hluk dole pod schody, proč musí být ty holky tak ukřičené, vůbec nemám šanci si vychutnat skladbu, kterou právě poslouchám. Odpověď oběti neslyším, zato pokračování šikanátorek ano:

„Nehraj si na neviňátko, moc dobře jsme tě viděli, jak s ním koketuješ. Nikdo si ho nedovolí rušit!"

Zatím jim žádná dívčina, co o mě měla zájem neproklouzla, jsem zvědavý jak dopadne tato.

„Nejsme dnešní, naninko. To, že nevíš kdo je Sakamaki Shu, opravdu nikoho nepřesvědčí a že se nezajímáš o kluky už vůbec. Proč by jsi jinak byla na téhle škole, kam chodí dědicové společností a nadnárodních korporací? "

Povzdechla si tak, že jsem to slyšel. V tom vzdechu bylo naprosto vše. Vzdala se.

„Vidíš, sama jsi to teď přiznala, že se ti taky líbí, ale nedostaneš se z toho tak hladce!"

Tu vzdychající slečnu mám chuť si prohlédnout, určitě jí zavřou do dolní hudebny, která je zrovna v opravě. Aniž by si mě všimly, položil jsem se na tamní pohovku a nechal se unášet tóny piána od Roba Costlowa. Díval jsem se jak jí hodily dovnitř a zamkly. Místnost se ocitla v naprosté tmě, pro ní. Já si jí prohlížel, celkem drobná, hezky zaoblená, vlasy sepnuté podél obličeje.

„Pusťte mě! Okamžitě otevřete ty dveře!" Ječela teď i oběť a kopala do zamčených dveří. Srdce jí divoce buší, sedla si. Vidím, že jí tečou po tvářích slzy, to bylo rychlé. Doufal jsem, že to bude statečné děvče, něco jako Yui. Tahle už i začíná vzlykat. Znovu mlátí do dveří: „Ano chápu, už na něj nepromluvím," mlátí do dveří. Viděl jsem jak se zašklebila, to jako nade mnou? „Budu se mu vyhýbat, prosím!" Není jí moc rozumět, jak do toho brečí. Už mě to nebaví, zkusím si s ní trochu pohrát, když se nade mnou ušklíbla..

„Můžeš přestat ječet? Vůbec neslyším svou hudbu!" houkl jsem na ní ospale. Trhla sebou

„Omlouvám se, vůbec nevím, že tu někdo je. Nemáte náhodou klíč?" Snaží s najít záchranu.

„Jsem tu celou dobu a ty mě tu teď rušíš. Já klíče nepotřebuji, tak buď hodná holka a buď potichu."

Trochu se zklidnila, hlavně už neječí. Zvedla se. Osahává zdi, copak asi hledá? Každou chvílí do něčeho narazí, je to zábavné pozorovat. Přemístím se přímo za ní:

„Jsi příšerná, co tu šmejdíš?"

Lekne se a zakopne o bok pohovky na které se opět rozvaluji, takže mi spadle přímo do náruče. Naposledy, kdy narazila do piána si trochu odřela holeň, teď se celá místnost voní po její krvi. Hezky jsem si to horké, měkké tělíčko k sobě přitisknul. Mohl bych se napít už teď, ale rád si hraji s kořistí, než se do ní pustím:

„Ty jsi tedy nestoudná holka, co? Takhle zaútočit na chlapa." Snažím se vstát:

„O-Omlouvám se, hned z tebe slezu, jen mě stačí pustit."

Cuká sebou zcela bezvýsledně, nemám v plánu povolit:

„To nemůžu, zase by jsi dělala hluk a znovu se odřela, už teď krvácíš." Vyvalila směrem ke mě oči, čekal jsem, že se zeptá jak to vím, ale ona mě překvapila zcela jinou otázkou:

„Ty jsi v tom s nimi? S těma z fanklubu? Nevím mluvili o nějakém Shu-senpai."

Ona opravdu neví s kým je tu. Sedám si s ní tak, že mi sedí na klíně. Dívám se jí přímo do obličeje, je mi jasné, že ona mě nevidí.