Romantika sadistické noci

Nálady (part two)

Jsem vytočený, že bych vraždil!

Co si ta coura o sobě jen myslí? Kvůli ní, budu muset opět, na kurz zvládání emocí, kreténský ředitel. Copak můžu za to, že se ta podělaná skříň rozložila? Spěchal jsem na další hodinu, když mi ta holka vlezla do cesty, jo skončila ve skříni, ale nedala mi ani šanci jí vytáhnout a ječela na mně dost drsný sprosťárny.

Kdo by si to dal líbit?

Já rozhodně ne! Tak jsem s svou frustraci, že Yui, je v tahu, dlouho jsem nepil, fotr a bratři a ta káča s nevymáchanou pusou mě derou, vybil na vitríně.

Dvacet hodin keců, proč jsem smutný a že přehnaná agrese je....

K čertu!

Tsuzame Kotori, nejdivnější holka z celé školy. Celkem vysoká, štíhlá a pěkně nevrlá se slovníkem, že by se jeden červenal. Je fakt hezounká, když sedí, mlčí a je hezky někde za zdí nebo sklem. Měl bych přestat uvažovat, co mě na ní tak fascinuje. Dokonce si pamatuju i její jméno, no je to stejnej průserář, jak já. Často si podáváme dveře v sekretariátu ředitelny. Musí být z pěkně prachatý rodiny, ale moc se tak nechová.

Zas něco provedla, slyšel jsem, jak na ní někdo řve od skříněk. Je to chodící, živelná pohroma. Hlavně ať už jsem pryč, tohle peklo mě čeká už jen pár měsíců a bude po všem, konečně. Scházím schody, ztracen ve svých myšlenkách, když se ocitám přišpendlen k špinavému chodníku. Koukám co to sakra je.

Tsuzame!

Její tělo je tak horké a slyším, jak jí divoce bije srdce. Netrvá to dlouho a už je pryč:

„Omlouvám se, fakt se omlouvám, srazili mě. Zase. Prosím nezlob se."

Zní tak jinak, tak jako ztracená dívka v nesnázích. Jsem skoro v pohodě, dokud nedokončí tu svou větičku sovy nezlob se. Jako by mi mávla rudým praporem před obličejem. Snaží se zdrhnout, tak to tedy ne! Chytám jí z rukáv a hodím jí k sobě do auta.

Aj.

Ona ví, že není na místě, kde by chtěla být. To mihnutí strachu v její tváři, ten odhodlaný výraz. Začíná mě bavit. Rozzáří obličej v úsměvu:

„Tak rande, no tak brzo jsem ho nečekala."

Vypadne z ní. Tak to mě dostala, kdybych to nebyl já, skoro tu koukám s otevřenou pusou. Ona je doopravdy pěkná, ty barevné pruhy v dlouhých blond vlasech, rychle ven z fantazií:

„Drž zobák! Kvůli tobě, musím na hodiny zvládání vzteku. Takže, ti doporučuju, aby jsi byla ticho!" Ona se ušklíbla, na mě? Ušklíbla?

„Mám to na čtyřicet." Řekne zničeně. Co tím myslí:

„Čtyřicet?"

Kývne:

„Hm."

Á sečinka už říďu naštvala na plný kotel a nejspíš i rodiče!

„Tak kolik ty!" vrčí.

„Dvacet."

Mračí se a kouká ven: „Kam jedem?" zasyčí.

„Na první lekci." Je fajn mít někdy doma Reijiho.

„Em, no vím, že jsi nějaký lordstvo, možná božstvo, je mi to u roztržený sukně, ale kde chceš sebrat v tuhle hodinu psychologa?" Ten její krk, to jak se zlobí, ta krev naplněná adrenalinem... „Co je?" Střelí po mě.

„Nic, jen si říkám, že ty hodiny fakt potřebuješ."

Mračí se jak Jamamba, najednou nahodí cute výraz a s pitvořením mi odpoví:

„Jasně, jsem sice trochu impulzivnější, ale furt jsem roztomilá, ne?"

Tak takové to je. Takhle vypadá, když se chlap zblázní a důvodem je nesnesitelná osina v zadku. Destruktivní ničivá vlna. Od srdce se mi řehtá. Ona se mi posmívá a já se právě zamiloval.

„Co jsi sakra zač!"

Upíří rychlostí, jsem k ní skočil a držím jí za ramena. Vdechuju tu její omamnou vůni, poslouchám svištící krev v tepnách.

„Já jsem Tsuzame Kotori, proč se tak divně ptáš? Jako by o mě na škole každý nevěděl. Stejně jako o tobě, Sakamaki Subaru!" Její zelené oči jsou zúžené vzteky, rty má trochu pootevřené, cítím, jak se mi opírá do dlaní, snaží se vytrhnout.

„Jenže, já si můžu dělat, co chci!"

Zvedne obočí:

„To já taky!" Chytne mě za přívěsek, klíč, a přitáhne si mě k sobě blíž. Vtiskne mi polibek. Odtrhnu se ode ní. Červená se: „Promiň."

Uvolním se:

„Nikdy jsem nepotkal někoho jako jsi ty. Takže teď, udělám pro změnu něco, co potěší mě." Bleskurychle si jí přesouvám na klín, hezky pevně držím. Ano. Teď, konečně okusím tu otrávenu pralinku.

„Ne! Stop!"

Zesílím stisk, tak rychle mi neuteče, vláční a já přestávám pít. Je to úžasný, jak šampaňské, tak lehká opojná je její chuť.

„Sub-chan, tak teď už na tom rande trvám! Taky mám hlad."

Co to blábolí? Dozví se o tom, že jsem upír a chce rande? Není to Yui, nemá krev upíra a démona a není senzitivní:

„Možná to bude stačit." Ano, mohla by být pro mě vysvobozením.

„Sakamaki?"

Ano, bude to fajn. Ovládnu její myšlenky, její tělo, její krev. Bude mou loutkou, v noci sadistického pána.

(- Edit. 18 -)