Romantika sadistické noci

Jabloňový sad (part two)

Už je skoro konec léta, pomalu v sadu dozrávají jablka. Nedávno jsem ho nechal oplotit, ta lidská chamraď sem pořád leze a krade mou úrodu.

Dnes je úplněk, dnes si užiji.

Roztrhám toho vetřelce na kusy. Sice jsou zvěsti o tom, že tu straší, pořád je to málo. A tamhle, už přelezla plot, zasykla, krev necítím, no ještě si s ní trochu pohraji, chci vidět, co tu bude vyvádět, třebas tu má jen dostaveníčko.

Jsem kousek od ní, zastaví:

„Je tu někdo?"

Rozhlíží se. Nemůže o mě přeci vědět. Je to nesmysl. Není upír, je to jen člověk. Doběhla dolů k potůčku, kde je tůňka.

„Ach, chyběl jsi mi. Taky jsem ti chyběla?"

Směje se, takže dostaveníčko. Pohlídnu to kolem. Ne, ona mluvila k tomu potoku?

Divná.

Vysvlékne se přede mnou do naha, má krásný tělo, skočí do té ledové vody. Je jak vodní víla. Potopí se na dno. Rychle nahlédnu, co provádí. Leží tam, vlasy se vznášejí kolem ní, jak černá svatozář. Trvalo mi to mžik a ona je nad vodou.

„Haló?!"

Rozhlíží se kolem, uklidňuje se, je to směšné:

„Nikdo tu není, jsem tu sama. Nikdo sem nechodí. Nikdy!"

Neopatrně došlápnu na větvičku. Vyndám z kapsy jablko a hodím ho do vody.

Vykřikne nadšeně: „Jablíčko!" skočí po něm. „Ty jsi spartan nebo rubín?" prohlíží si ho.

Zajímavé, ona se vyzná v odrůdách?

„Nepoznám to, jsi červené..."

Vidím, jak jí to dochází, ona zná můj sad dobře. Tahle tu nerostou. Rozhodně ne tady u vody. Vylézá, nemotorně se rve do oblečení. Nadává si. Rychle na lidskou dívku utíká k místu, kde přelezla ostnatý drát plotu. Čekám až bude jen kousek, snad jen krok od něj, ji chytám:

„Tak jsem tě chytil!"

Zaječení se neubrání, málem mi to urve uši:

„Neječ! Jsi tak hlučná!" Tisknu jí ruku před pusu.

Mezi prsty mumlá:

„Em, Mukami-kun? Yuma-kun?"

Otáčím si jí k sobě čelem:

„Odkud mě znáš, vodní vílo?" Nepamatuji si jí. „Kdo jsi?" Lehce s ní zaklepu.

„Haru Kotoko."

Měl bych to znát?

„Hrávala jsem si tu. Učil jsi mě o jabloních. Říkával jsi mi Ha-chan."

Odtáhnu si ji na délku paže. Ano ty rysy poznávám, malá veselá holčička. Motala se kolem mě a stále se vyptávala na stromy:

„Vyrostla jsi."

Červená se:

„Je to asi deset let, co jsme se viděli."

Usměji se nad tím, jak se stydí:

„Chvilku to bylo. Ha-chan. Stále máš ráda jablka?"

Pokrčí rameny:

„Tak nějak."

Otočí se ode mně: „Spíš tenhle sad. Tu tůňku. Je tu plno hezkých vzpomínek."

Tak vzpomínky a líbí se jí sad, nejsem to náhodou já? Stopnu si těsně za ní:

„Tak si pojď vytvořit další, vodní vílo."

Líbí se mi její rozpaky.

„Vi-vi-viděl jsi mě, co?"

Tak na to odpověď zná:

„Hm, jsi hezká, vyrostla jsi, jak jsi poznala, že tam jsem?"

Kouká mi do ruky:

„Nerostou tu!"

Stále má přehled. Musím vědět, jak o mě věděla tam nahoře:

„Věděla jsi o mě hned, už když jsi procházela k vodě. Jak to?"

Krčí rameny a nos:

„Prostě, byl tu jiný zvuk."

Vodní víla je spjatá s mým sadem víc než jsem tušil. Je dobře, že jsme se neviděli deset let, teď je tu pro mě, dokonalá:

„Pojď maličká, vyrostla jsi pro mě," tisknu si jí k sobě.

„Ale, to nejde, co rande, nebo tak?"

Je vtipná, poplácám jí po hlavě:

„Polibek."

Tisknu se k jejím horkým rtům, ochutnávám jí jazykem a nutím jí aby se mi otevřela. Taje mi v náručí jak kostka ledu na rozpálené plotně:

„Hloupoučká! Ty nevíš, že v tomhle sadu straší, že jsou tu nebezpečí? Dneska, ti vysvětlím proč není dobré, přelézat ostnaté ploty."

Musím mít více její neposkvrněné kůže, strhnu jí šaty z ramen. Snaží se odtrhnout, ale nepustím svou vzácnost:

„Na sněz si to jablko."

Poslechne a jí, voní tu jablko, smyslně a šťavnatě, bude taky taková?

„Je dobré děkuji," Mumlá mezi sousty.

„Ano."

Ty budeš lepší. Strhávám jí k zemi. Teď už to ví:

„Yuma-kun?" Chvěje se jí strachy hlas: „To je jen žert, že je to žert?!" Tak dokonalá, tak chutná, horká a něžná. Vodní víla. Jen pro mě. „Dost, prosím!" Odpadla. Rudé jablko stále v dlani. Odnáším jí s sebou.

„Jsem, mrtvá?"

Musím se zasmát:

„Ne. Tak rychle mi neutečeš. Je toho hodně, co se musíš naučit. Tvá krev chutná jak nejlepší jablka, mám je rád."

Čekal jsem útěk, vzdor, jen trochu více ztuhla a po té se ke mně více přitiskla. Tak tohle slečinka, je opravdu jen a jen moje.

Sadistická noc může začít.

(- Edit. 18 -)