Romantika sadistické noci

Dobrá svačinka (part two)

Právě vyhráváme, díky mě, finálový zápas univerzitní ligy basketbalu.

Během přestávek si stíhám v hledišti všimnout příliš profesionálně vyhlížející fotografky. Doufám, že si mě vyfotila. Jsem nejlepší a vím to, ale ví to i ona?

Něco mě na ní láká. Možná to, jak se plně soustředí na to co dělá, nevšímá si okolí.

„Ayato, koukáš po Ghostee?"

Mrknu na svého spoluhráče.

„To je ta fotografka?"

Koukám, jak nahodil obdivný výraz:

„Nishada Sara, jedna z úspěšných fotografek. Její fotky mají v sobě energii. Jako by jsi by v daném okamžiku a tom místě, které zachytila na fotce. Jenže je strašně formální a vždy zmizí, když se s ní snaží někdo navázat komunikaci, proto má tu přezdívku.

Dohráli jsme vítězný zápas, samo, že díky mé maličkosti. A Hiroto měl pravdu, ta fotografka zmizela z hlediště jak duch. Ghostee, uvidím, jaká přezdívka jí bude charakterizovat lépe. Rychle jsem vyřešil sprchu a šatnu a vydal jsem se před hlavní budovu. Procházel jsem vestibulem, když mě upoutala postava, sklánějící se nad displejem foťáku.

Je to ona.

Blondýnka, která si nevšímá světa kolem sebe. Ani jsem nemusel použít své upíří schopnosti a stejně si mě nevšimla, zrovna si prohlížela fotku Kazua. Lehce nadzvedla jedno obočí, on se jí líbí? Vůbec si nevšimla, že jsem vedle ní.

„Máš vyfoceného i mě?"

Odskočila tak, že jsem málem spadla z lavičky. Díval jsem se do vyplašených fialových očí.

„Netuším."

Jak netuší?! Zamračil jsem se a začal jsem si upravovat kalhoty, stal se z toho zvyk.

„To bys měla, protože jsem nejlepší."

Krčí rameny: „Hmm."

To mě chce vytočit nebo mě ignoruje? Nebo oboje najednou?

„Hmm? Říkám, že jsem nejlepší. Takže pokud nemáš nějakou mojí fotografii, tak jako by jsi neměla nic." Usmála se, má hezká ústa.

„Dobře."

Zas mě úplně vypustila, jen ochranitelsky uložila objektivy a foťák a začala se oblékat do nemožně žluté bundy a čepice. Jak může mít holka a fotografka tak nemožný vkus?

Uklonila se:

„Omluvte mě."

Otočila se ke mě zády a vyšla k východu ze školy. Samozřejmě, že jsem jí následoval, ale ona mě totálně ignorovala. Zastavila se nad schodištěm, vztáhla ruku a zašeptala si:

„Prší."

Stoupl jsem si vedle ní, ona si jen natáhla kapuci a vydala se do padající vody.

„To chceš jít v tom dešti fotografko?"

Ani se nepodívala a spíš odsekla:

„Proč ne?"

Zkouším na ní svůj přísný pohled, naprosto zbytečně. Už podruhé mi ukazuje záda a míří pryč. V tom jejím zářivém oblečku a s vůní, která mě tak irituje jsem jí snadno následoval. Déšť se změnil v liják a ona zapadla do snack-baru s takoyaki. Koukal jsem se jaké si vybrala, přesně jako já, klasiku. Pozoruji ji, jak jí první. Vypadá, že jí chutná. Přisednu si na vedlejší barovou židličku: