Romantika sadistické noci

Puritánka

Už je to tu zas!

Má báječná kamarádka má rande a chce mě jako garde. Nevím, proč to té pizdě trpím. Vím to, prostě jí miluji bez výhrad. Vryla se do mé duše v ten den, kdy flákla kluka, co mi sebral kbelíček na písku lopatičkou a řekla mu:

„Vrať to, nezeptal jsi se!"

Samozřejmě, že jsme se servali jak koně, ještě s dalšími dětmi a šli domů s nařezaným zadkem.

Je prostě super potrhlá a nevinná. Pokaždé, a to je tak dvakrát do měsíce má nový objev, a já dělám funkci pásu cudnosti. Možná je to tím, že její rodina je hodně spjatá se svatyní a tak si to své panenství brání, jak poklad.

Kdyby to mé, bylo lodička, tak už obeplulo celý svět. Jo už je to tak, jsem coura. Mám ráda sex. Kdyby jste se zeptali lidí v mém okolí, všichni budou tvrdit jak jsem přísná, zdrženlivá, taková malá puritánka. Nejspíš to bude tím, že nejsem hloupá a svůj lov a kejkle, provozuji jinde.

„Megumi-chan, Megumi-chan!"

Řítí se k mě růžově nazdobené, krajkové třeštidlo:

„Sakura-chan, jsi rozkošná, jako vždy. Pokud tohodle neuchvátíš, je to blbec. Vdám se za tebe sama!" Kolikrát už jsem jí tuhle větu řekla? Celá se červená a táhne mě na zastávku autobusu: „Sakura-chan, kam jedeme? Myslela jsem, že půjdeme ke sloupu?" Klasické místo, kde se setkávají lidé co mají rande.

„Megumi-chan, já ti to neřekla? Pojedeme dnes na konečnou téhle linky. Futoku-san, nemá moc času. Víš už chodí do práce a tak takhle to bude pohodlnější." Ach jo, září jak sto wattová žárovka.

„Dobře. kde pracuje ten tvůj Futoku-san?" sem zvědavá, konečně nějaká změna. Vždy to jsou stejně staří středoškoláci nebo studentíci z vejšky.

„Je editorem v jednom nakladatelství. Už je mu dva a dvacet." Vzdychá.

To jde. O pět let starší, jestli bude stát za to, a Sakura jej pošle k šípku, najdu si způsob, jak se dostat do jeho postele. Ano až tak jsem špatná.

„Megumi?" Co ten provinilý tón?

„Ano, Sakuro?" Kouká se do země, co z ní jen vypadne?

„Já, poprosila Futoko-san, jestli by nepřivedl nějakého kamaráda."

Hmm, rande na slepo. No jsem zvědavá, většinou mi dohazují knihomoly a jiná tichá, nemastná neslaná individua.

„V pořádku, Sakura-chan, užijeme si to, ne?" Cesta ubíhá rychle, smějeme se. Na konečné nás Sakura představuje. Chudák Futoko-san, je do ní úplně zblázněný. I Sakura se chová jinak. To je vážné. Koukám kolem, ale nevidím nikoho dalšího.

„Yutomi-san, můj kamarád dorazí až do restaurace. Snad to nebude problém."

Usměji se:

„Jistě, že ne. Je mi líto, že vám přidělávám tolik problémů." Což je hned zamítnuto. Snažím se hrát svou roli slušné a tiché dobře. Končíme v celkem hezké rodinné restauraci. Nesměle si objednávám a tvářím se zaujatě rozhovorem o práci editora. Snažím se klást podnětné otázky. Uvnitř trpím, nezajímá mě to. On, mě nezajímá. Sakura jen září, jsem za ní šťastná. To vím jistě. S velkou pravděpodobností, jí a tomuhle stvořeníčku půjdu za svědka.

„Dobrý večer, ve spolek. Omlouvám se za své zpoždění, ale můj bratr se chová někdy příliš nadřazeně." Zdraví nás u stolu, ne tak vysoký, zelenooký kluk, chlap? Nemyslím si, že je to středoškolák, jako já a Sakura, ale nezdá se mi, že by pracoval. Tvářím se zdrženlivě, nenápadně, odtažitě. Tak jak se to očekává, od Yutomi Megumi, jeptišce a kusu ledu. Stručně odpovídám na pozdrav a svým naučeným způsobem si ho prohlížím a hodnotím, vždy tak, aby nebylo vidět, kam směřují mé myšlenky.