Romantika sadistické noci

Tóny ticha

Nevím jestli se někdy nasytím pohledu na zasněženou krajinu. Jestli se mi přestane svírat srdce nad nádherou namrzlých stromů a jiskřiček ledu v tónech zapadajícího slunce. Nabalená, že se sotva mohu hýbat, sedím na posedu a kochám se tóny ticha. Nikdo sem krom mne nechodí, to mi vyhovuje. Jsem ráda sama a nechávám svou fantazii protékat krajinou, zvlášť v mrazivé, nádherné dny a večery jako je tento.

Pomalu upíjím horkou čokoládu z termosky, když periferním pohledem zahlédnu postavu. Otočím se tím směrem, ale nikdo tam není. Asi nějaké zvíře, nebo jen odraz. Musím se už sbalit, vrátit se do civilizace, do města, k realitě, k práci. Podávám v malém nočním obchodu, vyhovuje mým potřebám, což mi stačí k pokrytí jednopokojového bytu. Cestičkou vychozenou od mých návštěv se vracím. Na rozcestí někdo postává, je celkem málo oblečný na to, že je tak mínus deset stupňů, nebo jen je otužilý, co já vím. Nevěnuji moc pozornosti lidem kolem sebe, neumím s nim dobře komunikovat. Špatně chápu vtipy a humor, jsem asi příliš vážná. Nebo spíše sociálně slabá.

„Dobrý večer."

Otáčím se za hlasem, co narušil ticho:

„Dobrý večer," naznačím zdvořile poklonu a pokračuji ve své cestě.

„Mohu vás doprovodit?"

Udiveně se otáčím:

„Proč?"

Jak jsem řekla, moje interakce s jiným člověkem není moc dobrá a jedná-li se o opačné pohlaví je to ještě horší.

„Rád bych se něčeho napil."

Stojím jak solný sloup a mžikám. Moje ruka vytahuje termosku a do kalíšku nalévá horký, sladký nápoj. Vidím svou ruku, jak podává cizinci čokoládu. Má hezký úsměv, ale jeho oči jsou bolestné. Pandí oči, podobné mým, asi také nespí.

„Opatrně, je ještě hodně horká."

Jeho štíhlá, bledá ruka převzala kalíšek.

„Nechcete rukavice? Jste hodně prochladlý, možná i šálu? Nepotřebuji jí tak nutně." Co to proboha říkám, jsem blázen?

„Sladká, horká a pozorná. Mohla by jsi vidět jenom mě?"

Mé rty tvoří neslyšné Ó.

„Musím jít do práce, čekají." Jeho obličej se změnil v bouřkový mrak, bezděky couvám. „Na shledanou, tu šálu si nechte a použijte rukavice. Chcete nechat i zbytek čokolády?Musím jít." Stále se zlobí, nerozumím co jej rozzlobilo, ale to už není můj problém.

Celou noční směnu mám před sebou jeho bolestný výraz, nemůžu si pomoci, přijde mi jak opuštěné kotě v krabici s nápisem vezměte si mě domů. Ráno se chystám znovu zajít podívat na své tóny ticha, ale sněží tak hustě, že bych mohla někde zabloudit a vydávám se rovnou domů, do postele k neklidným snům o smutných fialových očí.

Vzbudila jsem se příliš brzo, jako běžně. Jen dnes je to jiné, mám chuť na sladké. Vyndávám vše potřebné a peču své milované cupcaky. Dávám je do krabice upečené a nádherné, jsem v tom dobrá, mohla jsem být cukrářkou, ale díky mé neschopnosti mluvit s lidmi, jsem v žádné z cukráren dlouho nevydržela. Balím se do svého oblečení a jdu na svůj posed vybavená sladkostmi. Miluji sladké, dává mi pocit milující náruče, které jsem si za své dětství příliš neužila. Rodiče jsem už neviděla několik let, asi jim také nechybím. Mohli by jsme být mrtví a ani jeden z nás by o tom neměl tušení. Ne, nechci myslet, chci se jen kochat krajinou, než si půjdu vydělat na svou ubohou existenci. Slunce pomalu padá do peřin a já se cítím svobodná.

Začínám asi už magořit, slyším zpěv. Nádherný, silný hlas. Nikoho nikde nevidím. Báječné, moje existence nabírá nový rozměr, šílenství.

„Dobrý večer, slečno."

Vypísknu leknutím, dole pod podestou stojí on, má na sobě mojí šálu i rukavice, i tak je málo oblečený. Bledý s kruhy pod očima.

„Dobrý." Nevím proč, ale mé srdce se svírá a chvěje se.

„Smím se přidat?"

Co tak najednou?

„Asi." O mě se přece nemůže zajímat. Jak se dostal nahoru tak rychle? „Není vám zima?" Od kdy mám o někoho starost?

„Není."

Sedíme bok po boku a díváme se na zapadající slunce. „Měla bych už jít, brzo neuvidím na cestu." Slézám po žebříku dolů.

„Slečno něco jste tu zapomněla." Drží v ruce krabici.

„To je pro vás!" otáčím se a utíkám co mi oblečení a síly dovolí.

Co se to se mnou děje? Jsem zamilovaná? Já? Jak se to mohlo stát? Slyším zpěv a zamilovávám se na první pohled? Zešílela jsem, měla bych se objednat do nemocnice, nebo tam jít rovnou?

„Nad čím uvažujete?"

Ah! Kde se tu vzal:

„Přemýšlím o vás, o šílenství o sobě," zas má ten výraz ztraceného kotěte.

„Šílenství a já, to zní dobře. Mám rád sladké."

To přeci vím, proč to vím?

„Já také, je jako objetí, kterého je tak málo." Usmívá se, je tak krásný, když se usmívá.

„Pojď se mnou, všímej si pouze mě, můžu být celým tvým světem."

Proč na mě tak naléhá?

„To nepůjde, mám strach."

Jak může být tak rychlý, jak se dostal za pult a tiskne mě k polici za zády:

„Ale já to tak chci. I když nechceš, vezmu si tě. Nikdy se už nepodíváš jinam!"

Směje se, jeho smích je příliš šílený a moje vědomí se ztrácí se zesilujícím stiskem jeho ruky na mém krku.

„Pro-s-í-m..." Poslední co jsem dokázala dostat ze svého hrdla.

„Neboj se, budu ti vším. Spolu padneme do temnot."

(- Edit. 18 -)