Romantika sadistické noci

Tóny ticha (part two)

Tak nakonec odešla a já teď bloudím kolem a nemyslím na nic jiného než na ní. Na její chuť. Proč se nemohla dívat jen na mě?

Postaral bych se o ní. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že jsem nedaleko posedu. Někdo tam sedí, cítím, čokoládu?

Zajímavá osoba. Zachumlaná v oblečení, kouká strnule, jako by to nebyl ani člověk, ale slyším že je. Byl jsem v jejím perimetru jen mžik, přesto si mě všimla. Musím zjistit co je zač. Dostávám se k rozcestí, chodí sem denně, nebo skoro denně. Její vůně je tu všude, celé toto místo pulzuje její přítomností. Už jde, zdá se naprosto netečná.

Blondýnka, pandí oči.

Proč asi nespí? Jen na chvilinku, příliš krátkou, než abych byl spokojený se na mě podívala a pokračuje ve své cestě. To tak nenechám:

„Dobrý večer."

Otáčí se ke mě. Blankytně modré oči, oči jak duhová kulička, zářící slunce v tmavých stínech pod nimi.

„Dobrý večer."

Naznačí zdvořile poklonu a pokračuje ve své cestě. Tichý, neosobní hlas. Musím zjistit více:

„Mohu vás doprovodit?"

Udiveně se otáčí:

„Proč?"

Tak takovou odpověď jsem nečekal. Zkusím jí zaskočit já:

„Rád bych se něčeho napil." Pomrkává s vyplašeným výrazem. Přijde mi, že ani neví, co právě dělá, když mi začala nalévat tu nádherně voňavou čokoládu.

„Opatrně, je ještě hodně horká."

Beru si od ní nápoj, musím se usmívat, její zbytečné obavy.

„Nechcete rukavice? Jste hodně prochladlý, možná i šálu? Nepotřebuji jí tak nutně."

Je kouzelná, jak vůbec netuší co právě říká a uvědomuje si to, jakoby nebyla ani účastníkem tohoto setkání:

„Sladká, horká a pozorná. Mohla by jsi vidět jenom mě?" vyplašil jsem jí.

„Musím jít do práce, čekají."

Tak to ne, jak to, že chce odejít. Já mám být ten jediný, kterého uvidí! Drze ode mě couvá, otáčí se ke mě zády?!

„Na shledanou, tu šálu si nechte a použijte rukavice. Chcete nechat i zbytek čokolády? Musím jít."

Nechám jí odejít, ale jen tentokrát. Ona bude má. Ona si vybrala mě, ne já jí. Tak to má být, jen o mě se bude starat!

Sledoval jsem jí, pracuje v takovém malém nočním obchodě. Sledoval jsem jí, na nikoho se nepodívala. S nikým nespojila svůj pohled, fungovala jen jak stroj. Je čas se vrátit domů, dnes nebudu spát, budu přemýšlet o blondýnce s modrýma očima. O voňavé šále a měkkých rukavicích. Získám si jí pro sebe. Zítra, nejdéle pozítří.

***

Zas tam sedí, strnulá a krásná. Trochu jí zazpívám, třeba se jí to bude líbit. Možná jí to zaskočí, chci vidět změnu v její jemné tváři. Bylo to zábavné, jak se rozhlížela všude. Mluví si pro sebe. Nepotřebuje ani Teddyho, já budu mít jí, taky ho nebudu potřebovat.

Matka je pryč, Yui je pryč, Teddy vyletěl komínem. Chci, a musím mít jí. Třeba neskončí, jako jedna z mých panenek.

„Dobrý večer, slečno."

Vypískne. Legrační. Pod podestou mě nečekala. Všimla si, že mám její dary.

„Dobrý."

Voní pečením a cukrem.

„Smím se přidat?" Neumí odpovědět, slyším jak zadržela dech.

„Asi."

Nečekám a jsem u ní.

„Není vám zima?"

Je zábavná, jenže ona to ještě netuší, to teprve bude zábavné:

„Není."

Sedíme bok po boku a díváme se na zapadající slunce.

„Měla bych už jít, brzo neuvidím na cestu." Slézá po žebříku dolů.

„Slečno něco jste tu zapomněla." Držím v ruce krabici.

„To je pro vás." Otáčí se a utíká. Nechala mi po sobě dortíky. Nenechám jí odejít, dnes je to naposledy, co si něco takového ke mě dovolila. Vím kde jí najdu, ale nejprve si sním tu vynikající dobrotu.

***

Je zabrána do sebe, že si nevšimla, že před ní stojím:

„Nad čím uvažujete?"

Ten výraz překvapení a naděje, jsem z něj úplně nadšený.

„Přemýšlím o vás, o šílenství o sobě."

Přesná definice toho co jsem a co chci:

„Šílenství a já, to zní dobře. Mám rád sladké."

Usmívá se.

„Já také, je jako objetí, kterého je tak málo."

Vrátím jí její úsměv, přesně to je můj případ. To je proč mám rád sladké, vynahrazuje pocity:

„Pojď se mnou, všímej si pouze mě, můžu být celým tvým světem." Stáhla se.

„To nepůjde, mám strach."

Ne, ne, ne! To ne. Půjde se mnou! Chytám jí za krk a tisknu jí k policím, jen musím být opatrný, musí ztratit jen vědomí. Nesmí vědět, kam jí vezmu. Když to nebude vědět, nebude muset řešit nic jiného, jen být se mnou:

„Ale já to tak chci. I když nechceš, vezmu si tě. Nikdy se už nepodíváš jinam!" Musím se smát, smát tak jako by neměl přijít zítřek. Její strach!

„Pro-s-í-m..."

Ano, jen pros:

„Neboj se, budu ti vším. Spolu padneme do temnot." Krásná, sladká a jen má.

(- Edit. 18-)

(Sama cítím, že Kanatův příběh není tak silný, bohužel jsem si taktéž vědoma, že ho nedokážu napsat jinak, nebo lépe. Proto se omlouvám všem, co mají tohoto kluka s nespavostí v oblibě)