Romantika sadistické noci

Motýlí křídla (part two)

Pomalu se blíží jaro, a stále jsem sám. Nevídám pomalu nikoho z bratrů. Chybí mi Eva. Nevím ani jak jsem se dostal sem, ale je tu celkem klid, už jsem tu hodiny a nikdo neprošel kolem. Rozvazuji své obvazy a otevírám své rány, potřebuji cítit, abych se mohl pohnout dál. Ucítím kousek člověka, nemusím ani zvednout pohled a vím, že je to žena. Nevěnuji jí pozornost, teď potřebuji své vzpomínky a své otevřené rány:

„Justin, už nevím kudy kam..."

Ta žena neprošla, ale stojí teď u mě, na rukou latexové rukavice a tváří se velmi vážně:

„Jsi v pořádku, krvácíš. Musíme to ošetřit!"

Nezažil jsem, že by se někdo strachoval o můj život, jsem jí naprosto paralyzován. Pozoruji jak trhá triko a obvazuje mě. Teď mě bere v podpaží a snaží se, abych vstal:

„Pojď, bydlím tu kousek, ošetřím ti to u mě a pak podle potřeby půjdeme do nemocnice." Mračí se na mě a trhá mi paží, nerozumím jí. „Sakra, to tě mám nést? Můžeš jít? Hni se! No tak, jsi snad chlap, to zvládneš."

Nic mi není, tak proč chce, abych šel s ní? Najednou jsem to pochopil, je mi podobná, ale trochu jinak, také si ráda sype sůl do ran. Postavil jsem se, v jejích očí se objevil údiv, změnila se jí tepová frekvence, asi se jí i líbím. Přitiskla se tím horkým tělem k mému a tak jsem dál předstíral, že jsem jen zhroucený člověk. Odvedla mě do jedno bytečku, velkého asi tak jako naše předsíň v sídle a posadila mě v předsíňce na schůdek.

Sama se vyzula z bot s podpatky, je ještě menší než se zdála.

„Jak se jmenuješ?" hodila přes rameno otázku, když odcházela někam do útrob bytu. Odpověděl jsem jí:

„Mukami. Azusa."

Odpověděla energicky:

„Já jsem Yamaru Miko."

Během chvilinky se vrátila s obří plastovou krabicí, což je asi její domácí lékárnička. Opatrně se dotýká obvazů, které mi zamotala v tom parčíku a sundává je dolů. Je tak blízko a tak nádherně voní a hřeje. Kontroluje mé skoro již zahojené rány:

„Kdo ti to udělal? Nebo jsi si to udělal sám?" Ptá se, když mi rány natírá antiseptickou mastí a pokrývá čtverci. Nemám sílu jí říci, jak je to zbytečné. Zvedne oči a ztuhne. Pravděpodobně se cítí podobně jako já, když se topím v jejích černých očích.

„Ty jsi týraný děcko, že jo?" Přeruší ten magický okamžik svou otázkou. Zvedla ruku a položila mi jí na jizvy, které mám v obličeji. Má tak drobnou a příjemnou ruku.

„Mám rád bolest."

Sebere ten příjemný kontakt a odtáhne svou ruku pryč, trestá mě? Dokončuje svou práci na mém předloktí.

„Tak máš to hotové, teď můžeš jít," narovnala se. Postavil jsem se současně s ní, nechci odejít, chci znovu cítit ten horký dotek drobné ruky. Chci aby se o mě někdo staral a cítil mou bolest společně se mnou.

„Chci ti ukázat svou vášeň."

V očích jí proběhla zvláštní myšlenka. Sáhla do kapsy a efektivním trikem otevřela v ruce nůž. Vypadalo to jako let motýla. Krásného bleděmodrého motýla. Teď svírá pevně svůj nůž v úrovni kyčle, je chytrá, umí s ním zacházet. Probudila ve mě ještě větší zájem:

„Koukám, že máš také ráda chladnou, lesklou, ostrou ocel tak jako já."

Vyndal jsem jeden z svých pokladů, který má za opaskem kalhot, niky nejsem bez něj, připadal bych si jak bez kůže. Začal jsem si ho prohlížet tak, aby si jej mohla prohlédnout i ona, určitě jí také uchvátí jeho dokonalost jakým odráží světlo.

„Měl by si, Mukami, raději už jít."

Slyším jak jí začalo tlouct srdce s větrem o závod, adrenalin jí pění krev, kdyby tak věděla co to se mnu dělá:

„Voníš tak podobně, vím, že máš ráda bolest. Stejně jako já." Přiblížil jsem se.
Zareagovala instinktivně a ohnala se po mě nožem. Zasáhla mě. Usmál jsem se a olízl si ranku na zápěstí, kterou mi způsobila.

„Musím ti to ošetřit, nechtěla jsem tě zasáhnout."

Je zmatená, ze mě? Ze sebe?

„To není potřeba, líbí se mi to." Chytil jsem ruku, ve které pevně svírá nůž. Má tak horké ruce, drobné. Úplně obemknu její pěst. Zvedl jsem jí ruku nahoru, tak abych viděl ten její poklad: „To je moc hezký kousek, niky jsem se nezajímal o tenhle typ, ale tobě sluší. Umíš s ním hezky zacházet. Hodí se k tobě." Přitlačil jsem svou oběť hezky ke zdi. Plaše se na mě dívá, vůbec netuší, že je motýl chycený v síti a ač se bude snažit sebevíc, už z ní neunikne.

„Co chceš dělat?" pípla.

Odhalil jsem si přístup k pulzujícímu místečku.

„Co to vyvá....."

Vtiskl jsem jí polibek tam, kde za chvíli budu pít. Mám rád, když je má kořist v očekávání. Cítím její zmatek, její vnitřní boj. Dívám se do jejích široce otevřených očí:

„Teď to pochopíš, motýlku." Ukázal jsem jí, kdo jsem. Koho si tak neopatrně přivedla domů.

„Co to je?" zachroptěla.

Stále doufá, že je to jen hodně špatný sen.

„Přesně to co si myslíš, ale ještě si to nechceš připustit. Užijeme si spolu bolest, nemusíš se bát. Budu se snažit." Nečekal jsem a ochutnal jsem tu adrenalinem, nadopovanou horkou tekutinu. Zasýpala. Jaké potěšení, pro mě. Pomalu se sunula dolů, musím zastavit, pokud si s ní chci hrát, a že já doopravdy chci.

Chci ji vzít až na ta nejvzdálenější místa.

Pozoruji, jak spí zhroucená u zdi tohoto maličkého bytu, pomalu se jí vrací růž do tváří. Líbí se mi její křehká pleť a dlouhé řasy. Chci vidět ty černé oči:

„Vstávej, motýlku. Musíš si prohlédnout mé poklady."

Rozhlédla se kolem. Sedím naproti na bobku a dívám se do těch hlubokých očí.

„Jsem?"

Vím na co se chce zeptat, lidé jsou tak naivní. Zakroutím hlavou: „Ani mrtvá ani upír." Musím se usmát nad jejím výrazem: „Ukážeš mi, co všechno umíš s těmi motýlími křídly, motýlku?" Líbí se mi, jak si nerozumí, když mi přikyvuje a usmívá se tím drobným úsměvem. Motýl je v mé pavoučí sít a nedostane z ní.

(- Edit. 18 -)