***
Co když se několikaleté přátelství Jungkooka a Taehyunga začne po čase pomalu rozpadat?
Co když ani jeden nebude vědět jak to zarazit?
Co když se prohlubeň mezi jejich světy začne víc a víc prohlubovat?
A přitom za to bude moct n...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
********************************
Dveře do pokoje se pomalu otevřely. Už byl večer a tak krom světel z ulice, nebylo v pokoji žádné světlo. Tae se rozhlédl a jeho pohled se zastavil na postavě ležící na posteli, od hlavy až k patě zabalené v peřině a na kufrech hned u její postele.
,,Kookie..." vydechl Tae jeho jméno. Hned si všiml, jak sebou peřina po vyřčení jména škubla. Taehyung se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči. Musel utišit svoje divoce bijící srdce, než se uchýlí k činům. Nakonec se odebral ke Kookieho posteli, ke které si klekl. Hned vedle kufrů, které mohly znamenat jedinou věc. ,,Ty odjíždíš?" zašeptal a sledoval, jak mu Jungkook pod peřinou přikývl. Tae se zarazil. Chtěl mu toho tolik říct, ale teď...v tuto chvíli se žádná z nich nezdála dost důležitá. Vždyť co může být dost důležité, když mu jeho Kookie chce odjet? Pootevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Snažil se vymyslet smysluplnou větu, ale nešlo to. Jako by se celý svět zastavil, když byl teď při něm a věděl, že ho Jungkook opustí. Že ho chce opustit. To pro něj byl až tak špatný kamarád? Až tak málo se o něj staral? Jistě... Chápal že po tom, co se předchozí noc stalo, mu už nejspíš nikdy neodpustí, ale ani v nejmenším nechtěl, aby to kdy mělo až takový dopad na jejich přátelství. Ale to už teď bylo jedno. Žádné přátelství už teď nebylo a pro Taeho mohlo být teď jedinou útěchou, slyšet Jungkookův hlas.
,,Je to kvůli tomu, co se stalo minulou noc?" zeptal se Tae po dlouhé chvíli ticha. Jungkook nic neřekl. Ani nepřikývl, ani neodkýval na nesouhlas. Prostě tam ležel, úplně nehybně, skrytý před Taeho pohledem. ,,Je to kvůli mně?" řekl nakonec nervózně, ale už předem věděl, co bude Jungkookova odpověď. Chvíli se nic nedělo, než Kook přikývl. Taeho píchlo u srdce. I když věděl, že to takhle dopadne, stejně to bylo tak strašně těžké, že se neubránil slzám, které naplnily jeho oči. Chvíli byl ticho a snažil se uklidnit, ale věděl, že už to bude jen horší, a tak rychle řekl:
,,Jungkooku já se omlouvám." V tom momentu začaly slzy téct z jeho očí a on, i když se snažil držet svůj hlas co možná nejvíc silný...nedokázal to. ,,J...já se strašně moc omlouvám Kookie..."
Jungkook byl ticho. Zděšeně se díval před sebe do tmy, kterou tvořila jeho přikrývka, a nerozuměl, proč jeho hyung brečí. Vždyť mu na něm nezáleželo ne? Vždyť byl Kookie jen jeden z jeho kamarádů ne? Tak proč se teď tak strašně staral o to, že někam odjíždí? Nebo je znovu opilý?
Tolikrát už přinutil Jungkooka brečet, aniž by si to sám uvědomil. Tolikrát už Kookiemu tekly po tváři slzy beznaděje a zoufalství. A Jungkook věděl, že se chová jako malé dítě, přecitlivělý puberťák, nebo se cítil naprosto na dně, neschopný kroku vpřed, propadající se do temnoty a myšlenek na jediného člověka na světě, kterého miloval, ale on nemiloval jeho... A teď jeho hyung brečel. Po tom všem co mu udělal. Po tom všem trápení a bolesti co mu způsobil... Jenže Jungkook ho stejně miloval. Nechtěl, aby to tak bylo, ale nemohl si pomoct. Nemohl ovládnout svoje city a poslat je pryč, stejně tak, jako nemohl přinutit Taeho, aby k němu cítil něco víc.
